Fejeton

Tak jsem se zase jednou dívala na americký film. Akční, katastrofický, sentimentální, prostě takový, jaké americké filmy bývají. Nezklamal mě. Opět v něm zazněla věta: „Jseš v pořádku?“ Vlastně na ten dotaz čekám. Pokud by, čirou náhodou, scénárista zapomněl, cítila bych se jaksi ošizena. Vždycky znovu a znovu mě okouzlují scény, kdy kladný hrdina visí za konečky prstů na pozvolna se odlamujícím okapu, ve výšce nejméně sto metrů nad rušnou noční křižovatkou. Lije jako z konve a náš rek je nejen zmáčen, ale i zraněn. Pokud mohu soudit podle rychle se šířící rudé skvrny na jeho hrudi, nejspíš těžce. Zachránce, který přispěchá v pravém okamžiku, kdy prsty ubožáka chytá křeč, dříve než svýma silnýma rukama uchopí zápěstí hrdinova, vyřkne ta kouzelná slova: „Jseš v pořádku?“ A to není nic proti heroickému utrpení muže, zavaleného při sopečné erupci. Ubožák leží, zřejmě celé hodiny, pod sutinami, na hrudním koši mu leží trám z krovu kostela, vidíme z něj pouze zakrvácenou ruku a hlavu prokvetlou šedinami (nebo je to snad prach?). Ale i on bude nalezen a zachráněn. Nechybí scéna se zavlhlým pohledem a slzami na dlouhých řasách. A nepřijdeme ani o to nejdůležitější; rozrušený hlas, z něhož můžeme zachytit i náznak naděje, se táže, zda je dotyčný v pořádku. Zajímavé na celé té věci je to, že hrdinové na otázku, která se mi zdá naprosto nevhodná, neboť evidentně v pořádku nejsou, odpovídají, že ano, případně svá zranění, utrpení a zoufalství maskují nějakým žertíkem. Jako ten zavalený, který zavtipkuje něco o tom, že ho cosi tíží na prsou. Možná to mají Američané v povaze. Nechtějí dělat jiným příliš velké starosti, a proto zlehčují před nimi ty svoje.

Ale i my máme své rituály. Vzpomínám si, jak mi připadalo naprosto zbytečné maminčino nabádání, abych na sebe dávala pozor. Teď, tedy už dlouhá léta, nabádám své blízké taky. A nezáleží na tom, zda jedou do daleké ciziny, nebo k babičce do Říčan. Tohle úsloví není ovšem bezpředmětné – vždyť dějí se dnes, třeba jen v ulicích města věci, nad kterými zůstává rozum stát. Tuhle jsem čekala Na Moráni a slyším houkat sanitku. Jekot sirény se mi zařízl do mozku jako motorová pila. Vždycky, když slyším tenhle zvuk, tuhne mi krev v žilách. Možná ve mně zkušenost, kdy jsme tuhle záchranku sami potřebovali, zanechala svou stopu. Podívala jsem se směrem k „Resslovce“. Auta se snažila uhnout k chodníkům, tramvaje zastavily. Houkání se přiblížilo a zpoza rohu se řítil žlutý vůz s rozsvíceným majáčkem. A pak se stalo něco neuvěřitelného. Těsně před sanitkou přecházeli (či spíše přebíhali): paní s malým děckem, mladý muž s aktovkou a starý pán s holí. Spěchali na tramvaj a asi se báli, že jim ta „desítka“, právě stojící ve stanici, ujede! Zaskřípěly brzdy, ti spěchající šílenci se bez úhony dostali na druhou stranu. Kdo ví – možná právě to jedno jediné zpomalení zmařilo naději na život pacienta.

Možná, že tohle není povídání vhodné k začátku nového roku. Ale dost přesně uvádí to, co jsem chtěla napsat na závěr. Prosím vás, dávejte na sebe pozor!

Eva Vlachová

Zveřejněno: 22.01.2005 – support@publix.cz
Vytisknout