60. výročí ukončení II. světové války

Vzhledem k letošnímu 60. výročí ukončení II. světové války představujeme postupně organizace sídlící na území Prahy 2, které vznikaly v kontextu dvou světových válek či v důsledku poválečné situace: Československá obec legionářská, Společnost Jana Masaryka, Český svaz bojovníků za svobodu a Konfederace politických vězňů.

ČESKÝSVAZ BOJOVNÍKŮ ZA SVOBODU

Přímo nad nejrušnější pražskou dopravní tepnou, ve druhém patře domu v Legerově ulici č. 22 najdete ústředí Českého svazu bojovníků za svobodu. Snadno se tu ocitnete o šest desetiletí zpátky – stačí se zaposlouchat do vyprávění o osudech lidí, kteří se za války nespokojili s pasivní rezistencí a byli ochotni pro vidinu svobody riskovat cenu nejvyšší. O druhém odboji, o jeho pozici v dnešním světě a o českém vnímání historie jsme si v povídali s předsedkyní Českého svazu bojovníků za svobodu Andělou Dvořákovou a s mluvčí svazu Šárkou Helmichovou.

Jak tehdy po válce svaz vlastně vznikal?

„Hned po roce 1945 byla založena organizace Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých,“ pouští se do vyprávění paní Anděla Dvořáková. „Můj otec zemřel v koncentračním táboře, a tak jsem do svazu vstoupila já. Tehdy byly stanovy přísné, členem se mohl stát pouze jeden z rodiny. Řekla jsem si, že budu do konce života v této organizaci pracovat, abych uctila památku svých rodičů. Byla jsem vychovávána k vlastenectví, ke všemu českému. Po válce mělo toto sdružení možná něco kolem stovky tisíc členů. Až počátkem 50. let vznikl Československý svaz protifašistických bojovníků, který sdružoval všechny: vojáky z Východu, ze Západu, partyzány, vdovy, pozůstalé, sirotky, politické vězně. Tehdy jsme fakt, že se všichni bojovníci proti fašismu spojili v jednu organizaci, chápali jako velké pozitivum.“

Historický exkurz doplňuje paní Šárka Helmichová: „Po II. světové válce vznikly v českých zemích dvě organizace účastníků odboje: Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých a Svaz národní revoluce – ten shromažďoval především domácí odboj. Obnovena byla i Československá obec legionářská. Na Slovensku vznikl Svaz partyzánů a Svaz vojáků SNP... V roce 1948 se v českých zemích sloučily jednotlivé organizace ve Svaz bojovníků za svobodu – na Slovensku ve Svaz lidových protifašistických bojovníků. V roce 1951 oba svazy splynuly ve Svaz protifašistických bojovníků. V roce 1990 se název změnil na Český svaz bojovníků za svobodu. Z něj byli vyloučeni všichni, kteří se zpronevěřili spoluprací s StB, a naopak jsme nabídli členství všem, kteří museli po roce 1948 svaz opustit. A byli to jak účastníci západního, tak východního odboje. U nás panuje velmi zkreslený názor, že po roce 1948 byli perzekvováni pouze účastníci odboje ze Západu... myslet si něco takového by byl vrchol nespravedlnosti.“

Jaké byly aktivity a hlavní poslání svazu v poválečné atmosféře?

A. D.: „Především šlo o to zajistit jeho členům sociální podmínky – výhody byly tehdy obrovské... Kdo přišel o byt, měl možnost ho přednostně získat. Děti i vnoučata měly přednostní právo na přijetí na střední a vysoké školy, na ubytování v kolejích, lékařskou péči... Ti lidé ale byli především nadšeni, že jsou svobodní, milovali svoji vlast a snažili se uchovat odkaz odboje, předat dál všechny hrůzy, kterými prošli.“

Co může svaz dnes dělat pro účastníky odboje, kteří léta dostávali jen minimální finanční satisfakci?

A. D.: „Teď jsou v parlamentu dva zákony, které se nám snad podaří prosadit. Pokud budou schváleny, mohly by vdovy po odbojářích dostávat alespoň tisícovku příplatku k důchodu, dále by se vyplácelo 50 Kč za každý měsíc věznění nebo účasti na frontě... Osobně jsem požádala pana premiéra, že když to dostali bývalí političtí vězňové třetího odboje k 15. výročí sametové revoluce, zasloužili by si to i odbojáři z druhého odboje, kteří jsou ještě minimálně o deset let starší. Tito lidé dostávali celých 60 let stále stejnou pohyblivou složku k důchodu za odbojovou činnost, a sice 90 – 150 korun, podle délky věznění.“

Jednou ze zásad svazu je usilovat o pravdivé zpracování dějin národního boje za svobodu a objektivní hodnocení jejich významu... Daří se v současné době např. vyvracet některé zažité mýty?

A. D.: „Snažíme se o to. Vydáváme historické brožury a publikace, pořádáme konference, kam zveme mládež z vysokých škol a historiky. A osvětlujeme určitá údobí. V poslední době jsme vydali např. Ženy v odboji, Odkaz 17. listopadu po šedesáti letech... zatím poslední publikací jsou Pochody smrti... Hlavním důvodem pro vydání této publikace byla tvrzení Landsmanschaftu, že v hromadných hrobech v pohraničí byli pohřbeni Němci, ubití při odsunu. My jsme prokázali, že to byli vězňové z koncentračních táborů, ubití při pochodech smrti. Bohužel, Národní archiv není vybaven dostatečným počtem historiků, aby dokázali zpracovat veškerý námi dodávaný materiál, který tam zatím jen leží ladem.“

Daří se pěstovat povědomí dnešní mladé generace o oněch událostech?

Š. H.: „Je pravda, že mladí lidé mají obrovský zájem o konference, které pořádáme k jednotlivým tématům – např. k pochodům smrti, k rukojmím apod. Zveme na ně přímé účastníky událostí, což mívá na mladé lidi obrovský dopad a má to smysl. V posledních letech se podařila výborná věc, a sice vznik komise historiků při ministerstvu školství, která posuzuje věcnou správnost učebnic historie. To je nesmírně důležité, vždyť úroveň českých učebnic na počátku 90. let byla neuvěřitelná... Pro mě je ale neuvěřitelné především to, že jsme to vůbec připustili. I nadále ale bojujeme o výuku dějepisu na školách, která se bohužel neustále zkracuje. Ale to by přece nemělo být jenom na nás...“

Je podpora odbojářů ze strany politiků dostatečná?

Š. H.: „Musím říci, že nebyla za totality a není ani nyní... Například ve Francii odbojáři odcházejí do důchodu s platem, jaký měli, a ještě měsíčně dostávají k důchodu příplatek 450 EURO. Mají zadarmo zdravotnictví a léky, domovy důchodců, speciální penziony. Němečtí antifašisté dostávají vysoké příplatky k důchodu. A třeba v norském hlavním městě je obrovský památník odboje, odbojáři jsou zde ceněni nesmírně vysoko... Náš národ má k druhému odboji prapodivný vztah. Ten vyplývá z neujasněného postoje politiků již po roce 1945. Neřekli, kromě prezidenta Beneše, jasné slovo k odkazu těch, kteří za svobodu bojovali a z nichž mnozí obětovali i svůj život. Toto vakuum trvá celých 60 let. Konečně i skutečnost, že ani 60 let po válce nemají odbojáři pomník, mluví sama za sebe.“

Co říkáte na některé současné interpretace Pražského povstání?

Š. H.: „Pražské povstání bylo jako jediné v Evropě vítězně dobojováno, a právě proto si ho zřejmě nevážíme a dodnes není ani uznáno, ani v zásadě nějak oceněno. V Paříži, v Londýně, ve Varšavě, v Moskvě, všude budou letos velké vojenské přehlídky, u nás ne... Jako bychom vlastně ani neměli čeho vzpomínat... Skutečností ovšem zůstává, že nebýt pražských povstalců, dopadlo by toto město nad Vltavou stejně jako Varšava.“

len

příjezd generála rybalka ztvárněný pracovníky vojenského historického ústavu praha (nusle 2000, rekonstrukce); foto: petr packan

Příjezd generála Rybalka ztvárněný
pracovníky Vojenského historického
ústavu Praha (Nusle 2000, rekonstrukce)   

 

 Foto: Petr Packan

Zveřejněno: 25.04.2005 – webadmin@praha2.cz
Vytisknout