Z historie hlavního nádraží

Stačí malé zastavení na Vinohradské třídě a jediný pohled obsáhne všechno: kolejiště, peróny, vlaky, budovy. Praha hlavní nádraží – nádraží prezidenta Wilsona.
Vstupní brána do hlavního města a největší osobní nádraží v republice. Zdaleka však není v Praze nádražím nejstarším. Jeho soused, Masarykovo nádraží, je o celé čtvrtstoletí starší. Více pamatuje i nádraží smíchovské, letitější je trať z Buben přes Dejvice do Kladna, provozovaná od roku 1868. To se ještě na místě dnešního hlavního nádraží proháněl vítr a na podzim dozrávala vinná réva.
Prostor, nalézající se v blízkostí městského opevněni, mezi branami Koňskou a Novou, upoutal pozornost železničních projektantů v počátcích šedesátých let 19. století. Napomohlo i císařské rozhodnutí z října 1866 o zboření hradeb a společnost Dráha císaře Františka Josefa se mohla dát do práce. Budovala železnici z Vídně přes Tábor do Prahy a v Praze i spojovací dráhu ze Smíchova na Hrabovku. V prostorech za bořenými hradbami se mělo narodit nové pražské nádraží.
A narodilo se. Při stavbě jeho budov uplatnili architekti Barvitius a Ullmann dekorativní novorenesanci, která zrodila i přezdívku „zámecké nádraží“. Dvoupatrová stavba, 150 metrů dlouhá, protažená v ose dvěma křídelními přístavbami, byla zdobena dvěma věžemi.
Cestující nalezli na novém nádraží prostornou halu s kazetovým stropem, restauraci, kanceláře i čekárny (včetně té salonní). Ke vstupu do kolejiště sloužilo celkem dvaadvacet dveří, vedoucích na nástupiště s mozaikovou dlažbou.
„Zámecké“ nádraží, úředně nádraží císaře Františka Josefa, sloužilo Praze od roku 1871 do první dekády 20. století. Po rozsáhlé přestavbě ho nahradila budova v secesním stylu, zachovaná dodnes.

Pavel Schreier

Zveřejněno: 07.01.2002 – support@publix.cz
Vytisknout