Vzpomínky na nálet 14. února 1945
Při
příležitosti 70. výročí spojeneckého náletu na Prahu vyhlásily Noviny
Prahy 2 soutěž o nejzajímavější vzpomínku na tuto tragickou událost.
Osobní i zprostředkované příběhy byly ve velké většině otištěny, úplně
všechny se do novin nevešly a zveřejňujeme je proto na tomto místě.
Několik
týdnů zasílali čtenáři Novin Prahy 2, tištěného měsíčníku vydávaného
městskou částí Praha 2, vlastní příběhy a vzpomínky na nálet 14. února
1945. Většinou jsou dojemné a smutné, nálet měl pro Vinohrady a část
Nového Města zničující a tragické následky. Mnozí z vás si tehdejší den
pamatujete do nejmenších detailů a poskytujete tak cenná svědectví o
této temné kapitole na sklonku 2. světové války. Většina vzpomínek vyšla knižně v publikaci Popel Popeleční středy.
Všechny příběhy na téma „Vzpomínka na nálet 14. února 1945“ najdete zde:
Zajatkyně Grébovky
Své
rané dětství jsem prožila v jednopokojovém bytě ve Vysočanech. Jako
dělnické dítě jsem chodila do jeslí i do školky. V roce 1944 dostal táta
práci jako zahradník v Grébovce. Důležité bylo, že dostal i byt v
zahradnickém domku, v zahradě sousedící s Grébovkou. Najednou jsme měli
tři místnosti, o WC jsme se dělili jen s jednou rodinou a voda byla v
kuchyni. Navíc okna byla do zahrady, kde jsme trávili všechny volné
chvíle. V objektu byly ještě dva menší domy s nájemníky. I jedna německá
rodina. Tedy jenom matka se čtyřmi dětmi, otec – letec bojoval a padl.
Byli jsme zvyklí na kolektiv a brzy jsme se s nimi skamarádili. Ony od
nás převzaly pár českých slov a my pár německých a pro naše hry to úplně
stačilo. Druhým nájemníkem v domku byli Cimlerovi se dvěma holčičkami.
Bráška chodil s Boženkou do školky. Evička byla mimino.
Grébovka
bývala eldorádem mých dětských her. Stačilo vyběhnout z přízemního
domku a za malou chvíli jsem si mohla hrát. Rozložité stromy přímo
vybízely k lezení až do oblak nebo alespoň tam, kam se šestileté srdíčko
odvážilo. Zdánlivě nekonečný park umožňoval dětské fantazii vytvořit si
prakticky jakékoliv prostředí, kde lze řídit stříbrná letadla, prohánět
zákeřné piráty a osvobozovat jejich zajatce. Vždy jsem v těchto svých
hrách vítězila a vůbec mě nenapadlo, že se jednou stanu sama zajatcem
Grébovky.
Sestra Milada chodila do
školy a já jsem už mohla být ten necelý půlrok doma. Táta pěstoval
králíky, trávy bylo všude dost. V září jsem i já šla do první třídy.
Vybavená tabulkou, dřevěným penálem a jednoduchou aktovkou z lisovaného
papíru imitující kůži. Zavřu oči a vidím naši třídu, velikou tabuli a na
ní nakreslené okno, dveře, stůl a německá slova. Do školy jsem chodila
ráda, ale brzy začaly houkat sirény a my jsme byli víc doma než ve
škole. Překulil se leden a 14. února měl náš tatínek narozeniny.
To
ráno roku 1945 začalo stejně jako předcházející. Kvůli nebezpečí náletů
odpadlo vyučování. Náhradou je stránka početních příkladů a čtení
z Poupat. Siréna oznamuje přípravu k náletu. Ale to už bylo mockrát.
Toho se nebojím. Maminka jde pootevřít pro každý případ okna do pokoje a
já rychle využívám chvíle. Uklízím školní věci a chystám se ven. Táta
sedl na kolo a jel pro brášku do školky, chtěl nás mít pohromadě. Také
paní Cimlerová vyběhla a mezi dveřmi zavolala: „Evička spí, ale...“ „Samozřejmě, “řekla naše maminka.
Mne ale Evička moc zajímala, a tak jsem ji šla zkontrolovat, snad
moucha, snad já - najednou Evička otevřela oči a chystala se k pláči.
Vytáhla jsem ji z kočárku a jako kotě jsem ji táhla k nám. Mamince se to
nelíbilo, ale moje starší a silnější sestra si ji převzala a na další
nezbyl čas. Vtom zakvílí siréna znovu a do toho pronikavý zvuk
šíííííííí. Ohlušující rána a zachvění celého domu mě nutí k útěku.
Otvírám dveře, ale nějaká síla tlačí dveře zpět. Pravá ruka zůstala za
dveřmi. Prsty mohu hýbat, ale protáhnout ruka zpátky nejde. Rozhlížím se
kolem sebe. Strop se propadl jen na jedné straně a kolem mne bylo plno
cihel a kusů dřev. Napůl stojím, napůl sedím a na chvíli jsem nebyla
schopna promluvit. Maminka byla zasypaná vedle v pokoji a na její volání
se nejdříve ozvala sestra, která prošla provalenou stěnou a viděla tu
hrůzu zvenku. Plakala, ale dokázala přivolat pomoc. Dva muži rozbili
část dveří, vytáhli mě z trosek a jeden z nich mě odnesl do zahradní
restaurace v parku. Posadil mě na židli a odběhl pryč.
Rozhlížím
se po známém prostředí, které působí cize a nepřátelsky. Sedím tu
v nepříliš teplém oblečení a v punčoškách. Holinky, v kterých jsem se
chystala ven, zůstaly v troskách domu. Podívala jsem se k východu a tam
seděly dvě staré černé ženy. Ani se nepohnuly a dívaly se na mne.
Najednou mám naprostou jistotu. Hlídají mě, abych jim neutekla. Dětská
fantazie začíná pracovat naplno. Stávám se zajatcem Grébovky. Sedím,
dívám se do země, přesvědčuju sama sebe, že mě nic nebolí, nemám hlad,
není mi zima. Vždyť to je jen ošklivý sen a já se za chvíli probudím.
Ženy na mne mluví, ale já se jen mračím. Stmívá se. Čekáme. No co,
rozhodnu se pro útěk. Obejdu obě ženy a vybíhám na cestu. V ohybu cesty
vidím tátu, jak vede kolo, na něm Milada a Jára a vedle máma. Vzdálenost
mezi námi rychle mizí a já teprve teď pláču a je mi moc dobře v mámině
náručí.
Věra Čepková
Rána z jasného nebe
Přišlo to doslova z jasného nebe.
Na začátku roku 1945 žila Praha ve znamení sirén tří stupňů: výstraha, poplach, konec poplachu. Pražané pomalu otupěli a do krytů moc nespěchali.
Tenkrát mi bylo 19 let a jako studentka gymnázia ve Slezské, zavřeného gestapem pod záminkou protistátní provokace, jsem byla „totálně nasazená“ jako tramvajačka ve vozovně Pankrác.
Toho
dne jsem měla službu ve vozovně od 12 hodin jako záloha pro střídání
směn. To byl čas, kdy se poplašné sirény ozývaly nejčastěji a muselo se
do krytu. Toho čtrnáctého byla jasná obloha a tedy poplach
pravděpodobný. Do práce jsem tedy nespěchala. Všechno se seběhlo
bleskově. Sotva jsem vyšla z domu, přivalil se hluk letadel, v němž
skoro zanikaly sirény, a zároveň zahřměly ohlušující blízké výbuchy a
nato silné souvislé bombardování.
Nevím,
jak dlouho to trvalo, než odhoukali konec. Vozovna Pankrác dostala
zásah, byli tam ranění i mrtví. Snad jsem se tehdy podruhé narodila a
malé zdržení odchodu mi zachránilo život. Jasná předjarní obloha a
klamavé zkoušky sirén mě však strašily ještě po mnoha předlouhých
letech.
Drahomíra Šlechtová
Osudný šrapnel
Deset
dní před mým prvním rokem života, tedy dne 14. února roku 1945, nesla
moje matka oběd tátovi, který pracoval u pana Duška jako hodinář. Já byl
v kočárku a můj o dva roky starší bratr cupital vedle matky. Byli jsme
prý na jižní straně Karlova náměstí, když sirény hlásily letecký útok
bombardérů. Matka utíkala k protileteckému krytu, který byl naproti
kostelu sv. Ignáce v parku. Bomby však začaly padatblízko nás na
Emauzský klášter, na Faustův dům. Tlakovávlnapřevrhla kočárek a letoucí
šrapnel či kousek něčeho jiného mně trošku roztrhl krk u hlasivek. Celý
život jsem měl potíže s hlasivkami. Když jsem například zaučoval nového
pracovníka a musel jsem dlouho mluvit, tak jsem pak dva měsíce stále
pokašlával. Až v 65 letech se mi hlasivky spravily tak, že už mi mluvení
nedělá potíže. Po válce jsme bydleli na Karlově náměstí č. 34. Takto se
událost ze 14. února 1945 dotkla mého života.
Bohuslav Hofman, Nové Město
Trosky a popel na Popeleční středu
Na jaře 1945 mi bylo jedenáct let a chodila jsem do první třídy měšťanky ve Slezské ulici na Vinohradech. Ovšem „chodila“
je trochu silné slovo, kvůli nedostatku uhlí jsme v těch dnech vlastně
do školy jen chodili občas pro úkoly a jinak jsme měli téměř stále
volno.
Na Popeleční středu, 14.
února, jsem si dopoledne hrála s kamarádkou Marcelou v parku, a když se
přiblížil čas oběda, rozezněly se po Praze sirény. Nebylo to ale nic
neobvyklého, tak jsem v klidu došla domů do našeho suterénního bytu v
Budečské. Tehdy Humboldtově ulici číslo 5. Sirény se ale tentokrát
ozvaly po chvilce znovu a po několika minutách se najednou za oknem
nějak zvláštně setmělo a já a maminka jsme viděly, že vzduch za oknem je
plný prachu. K tomu se přidal strašný hluk a kromě toho jsme viděly
podivné záblesky něčeho, co se snášelo k zemi – v první chvíli jsem
myslela, že z letadel shazují hořící sirky, což byl samozřejmě nesmysl.
Po chvíli mě napadlo, že to budou asi zápalné bomby. Teprve po letech
jsem se dozvěděla, že šlo o odlesk hliníkových pásků shazovaných z
letadel, jejichž účelem snad bylo zmást radary. Krátce nato bylo slyšet
první výbuchy, přímo explodovat nějakou bombu jsme ale neviděly – což
asi bylo jedině dobře, neboť jsme se s maminkou dívaly ven skrze zavřené
okno. Zpětně je mi jasné, že to byla velká hloupost, kdyby tlaková vlna
vyrazila sklo, mohly jsme obě špatně skončit.
Ten
den měla má babička pohřeb, navzdory nebezpečí jsme se tedy s maminkou
vydaly na Olšanské hřbitovy. Pamatuji si, jak hořela Vinohradská
synagoga, která stála za rohem našeho domu. Všude byl chaos, mnoho domů
hořelo, některé už se zřítily, poplachové sirény stále houkaly a do toho
jezdily po Vinohradské ulici, tehdy se jmenovala Schwerinova, sanitní a
hasičské vozy, také se zapnutými sirénami. Byla jsem z toho všeho
hrozně vyděšená a prosila jsem maminku, abychom se vrátily domů, ale
maminka to odmítla a trvala na tom, že se pohřbu musíme zúčastnit.
Na
pohřeb samozřejmě dorazilo jen velmi málo lidí, byli jsme rádi, že
vůbec přišel kněz. Ulevilo se nám, když jsme se na hřbitově potkaly s
tatínkem, který doprovázel dědečka ze Žižkova. Zatímco kněz hovořil,
slyšeli jsme zdálky palbu z protiletadlových děl. Ten zvuk mi utkvěl v
paměti ještě více než výbuchy leteckých pum a dodnes špatně snáším
silvestrovské oslavy, kdy lidé odpalují do vzduchu všelijaké rachejtle a
petardy. Chápu, že to k oslavám Nového roku patří, ale nemohu si
pomoci.
Z pohřbu jsme se vraceli Mánesovou ulicí, jasně si vzpomínám na hořící dům na rohu ulic Mánesovy a Kanálské (dnešní U Kanálky).
Před domy v Mánesově ulici stáli či seděli lidé, kterým se podařilo
zachránit jen pár drobností, obzvláště si vybavuji vynesené stoly a přes
ně přehozené peřiny. Všichni ti lidé měli ve tváři výraz naprosté
bezmoci a prázdnoty. Nevím, jestli všichni byli Češi nebo zda mezi nimi
byli i Němci, pamatuji si jen jejich zoufalství, kdy během chvíle přišli
o své domovy a netušili, co se s nimi bude dít dál.
Později
jsem se dozvěděla, že bomby zasáhly i naši školu. Místnost, kde sídlila
má třída, dostala přímý zásah. Nechci ani myslet na to, co by se stalo,
kdyby byl uhlí dostatek a my bychom normálně seděli ve škole... I tak
jsem při náletu přišla o tři spolužačky, jejichž jména si dodnes
pamatuji – Marie Vosecká, Věra Váchová a Irma Hochmannová. Vím, že je to
možná poněkud nepatřičné, ale v paměti mi utkvěl i takový detail, že
jsme ve třídě měli výstavku našich výtvorů z předmětu ručních prací, kam
učitelé zařadili také můj límeček (že patřil k nejhezčím výrobkům z celé třídy, byla spíše zásluha mé maminky, než má vlastní). Tenkrát mě dosti mrzelo, že límeček vzal, stejně jako celá místnost, zasvé.
Po
zbytek války jsme chodili do ostatních vinohradských škol, naše škola
byla znovu otevřena až po prázdninách. Že do druhé třídy měšťanky půjdu
už v osvobozeném Československu, jsem samozřejmě onu mrazivou, byť
slunečnou únorovou středu vůbec netušila...
Ludmila Navrátilová, Polská ulice
Úprk domů
Myslím, že každý obyvatel naší dvojky
zná budovu Raisovy školy ve Slezské ulici. Ale málokdo asi ví, že v
této budově bývala před II. světovou válkou a během ní soukromá obchodní
škola Cecilie Hlaváčové-Blochové. Ještě mi nebylo ani sedmnáct let a v
červnu jsem se stala její absolventkou. Moje první zaměstnání bylo v
Revizní a účetní kanceláři pana Augustina Seimla v Řípské ulici…
V den,
kdy se uskutečnil nálet na Prahu, jsme s kolegyní po ohlášení náletu,
kolem poledne, jako vždy stáhly roletu, která uzavírala vchod aokno do
ulice, a vybalily kastrůlky, že si ohřejeme na kamnech oběd. Nikdy nás
nenapadlo, že bychom měly jít do krytu. Pojednou tlaková vlna prohnula
roletu, sklo se vysypalo do místnosti. Vzápětí jsme slyšely detonace,
hluk, a to už jsme stály vedle sebe a nevěděly, co se začíná... Pojednou
jsme slyšely, jak cosi děsivého propadá jedním patrem do druhého.
Chvilku bylo ticho. Otevřely jsme dveře na chodbu. Nic jsme neviděly,
prach, sutiny, rozbitá okna na dvorek a klapot podpatků, jak obyvatelé
domu utíkali po schodech do krytu. Ukázalo se, že vedlejší dům ve
Slezské ulici, se kterým náš dům měl společný vnitroblok, dostal přímý
bombový zásah. Zmatek, hrůza, bezradnost. Náhle se objevil náš šéf a
poslal nás domů. Já jsem neměla moc rozumu, ale chtěla jsem co nejdříve
být se svou rodinou. Běžela jsem. Všude plno střepů, prachu, kouře,
sanitky, lidé pobíhali. Asi jsem to všechno ani moc nevnímala, jen jsem
to „brala“ na Tylák, Nuselskými schody, Nuslemi, Michlí.
Bydleli jsme v Michelské ulici, která se vine do kopce, na rohu
restaurace Sparta. Tam jsem vyděšená, špinavá, znavená tím sprintem
padla živá mamince do náruče.
Věra Burešová, Slezská ulice
Vyučování tím pro nás skončilo
Ten den jsem se už vrátila ze školy - chodila jsem do 3. třídy Raisovy školy ve Slezské ulici a bydlela na začátku Italské.
Na
houkání sirén jsme si už zvykli, a nebrali jsme je moc vážně. Do sklepa
jsme nechodili. Ale ten den to najednou začalo bouchat hodně blízko.
Seběhly jsme se všechny – maminka a sestry – a v tmavé chodbě uprostřed
domu a se strachem poslouchaly, co se kolem nás děje. Bomby padaly
všude kolem, slyšely jsme tříštění skla na schodišti a bylo nám hodně
úzko. Naštěstí se nám nic nestalo. A štěstí měl i náš táta, který se
zdržel u kolegy na Francouzské ulici a zůstal v jejich krytu. Po cestě,
kterou se měl vracet domů, ležely po náletu domy v troskách a zely
krátery po bombách.
Bohužel
na to doplatily dvě mé spolužačky – Adriena Antoni bydlela proti
Vinohradskému divadlu a zasáhly ji střepiny rozbitého okna,vykrvácela.
Libuška Kučerová se právě vracela ze zkoušky dětského rozhlasového
souboru, když ji u „Tabákové režie“ - dnešního Ministerstva zemědělství
na Slezské – zasáhla tlaková vlna výbuchu a zabila ji. Bylo to moje
první setkání se smrtí někoho, koho jsem znala, a dodnes jsem na to
nezapomněla.
Když
jsme pak po náletu vyšly ven, viděly jsme tu zkázu. V naší ulici
zničený dům, na náměstí u kostela sv. Ludmily krátery, pobořené
divadlo, kousek dál zničená synagoga. I naše škola dostala zásah. Pro
nás tím vyučování skončilo a pro úkoly nám od té doby chodili rodiče.
Do
školy jsem začala zase chodit až po květnové revoluci. Vybombardovaná
“Raisovka” zůstala dlouho uzavřená – náhradní škola byla „až“ u vodárny,
v Kladské ulici. Nálet byl pro nás poučením, až do konce války jsme při
každém zahoukání sirény poctivě chodili do sklepa. Na hlášení o letecké
situaci si pamatuji dodnes: „Nad říšským územím není žádný nepřátelský bombardovací svaz. Opakuji…” Toto hlášení si český humor upravoval po svém: Nad říšským územím lítají kufry s uzeným. Ich wiederhole – hoď sem kufr, a ať už je dole!
Anna Křivanová, Italská ulice
Babička nás zachránila duchapřítomností
O náletu na Prahu 14. února 1945 jsem se dozvěděla od babičky. Byli jsme jeho přímí účastníci…
S rodiči
a bratrem jsme bydleli na Vinohradech ve Šmilovského ulici č. 8 a
babička s dědečkem ve stejné ulici, ale v č. 12. Z vyprávění babičky
vím, že každý den v poledne kolem 13. hodiny chodila pro nás, děti,
k nám, pak šla s námi do Grébovky. Toho dne, 14. února 1945, to bylo
stejné jako každý jiný den, jenže do Grébovky jsme se tentokrát
nedostali. Než nám maminka stačila vyndat kabátky ze skříně, ozvala se
ohlušující rána a bomba prolétla pokojem. Maminku tlak vzduchu po
výbuchu vrazil do skříně a nemohla se dostat ven. Babička s námi stála
v předsíni a nevěděla, co se stalo. Instinktivně nám schovala hlavy do
klína, abychom nevdechovali prach, a čekala na někoho, kdo nás osvobodí –
snese – schodiště bylo rozbité. Za nějakou dobu nás vyprostili, ale
maminka zůstala zaklíněná ve skříni a půl hodiny nemohla ven. Uprostřed
pokoje se po dopadu bomby udělal velký kráter, který pak maminka
zázrakem obešla a vyběhla z baráku celá uprášená a zděšená. Nikdo
z přihlížejících nevěřil, že by v baráku byl někdo živý.
Opravdu
to byl zázrak, že maminka nepřišla o život. Tatínek s dědečkem byli
v práci a byli rádi, že jsme to všichni přežili. Chtěla bych poděkovat
babičce, která už nežije, že nám svou duchapřítomností zachránila život.
Eva Kauerová, Vinohrady
Popeleční středa roku 1945
Vzpomínku
na ten den mám stále živou. S ní mám spojenou další neméně
pozoruhodnou… Bylo mi tenkrát třináct let a s rodiči jsem bydlel
v Mánesově ulici poblíž Jiřího náměstí. Jako chlapec jsem ministroval
v blízkém kostele Nejsvětějšího Srdce Páně. V onen zmíněný den,
14. února byla shodou okolností právě Popeleční středa, začátek postní
doby. V ten den kněz žehná čela věřících popelem a říká při tom: Pamatuj, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš. Jako by tato slova předznamenávala něco, co za krátký čas nastalo.
V onen
tragický den jsem se vrátil z kostela domů, když kolem poledního záhy
po zaznění sirén ozvala se ohlušující rána, stěny domu se zachvěly a
vysypala se všechna okna do ulice. Šikmo naproti našemu domu na rohu
ulice U Kanálky a Mánesovy byl zasažen rohák, bomba proletěla domem a
polovinu jej zbořila. Nešťastnou náhodou to tam zabilo mého o rok
staršího kamaráda i s jeho otcem. Oba se šli po zaznění sirén podívat ze
zvědavosti před dům, tak jako mnozí jiní, a to je stálo život.
V posledních letech války byly totiž často ječivým hlasem sirén
ohlašovány nálety, k bombardování však v Praze nedocházelo, a proto lidé
byli málo ostražití. Většinou do krytů nechodili, stáli venku a snažili
se na nebi zahlédnout přelétávající letadla. Tentokrát však na to řada
lidí doplatila svým životem.
Ještě dlouho potom jsem stále cítil onen charakteristický pach ze spáleniště a zůstává ve mně stále vzpomínka na známé memento Popeleční středy, které se tak u mnohých osudově naplnilo.
ThDr. Jiří Huber, Vyšehrad
Nálet
Jsem pamětnice 14. února 1945, ročník 1930. Nastoupila jsem jako úřednice do kadeřnictví na rohu Ječné a Lípové (Pivovarský dům).
Byla jsem v podnájmu u známých v Malé Štěpánské. Ten nálet byl opravdu
kolem poledne. Houkaly sirény, ale do krytu se nechtělo nikomu
z personálu. Jenže náčelník domu procházel byty a provozovny a muselo se
jít. Kryt byl o dvě patra níž. Bomba padla před krám, do telefonní
budky v Ječné ulici a způsobila zde kráter. Výlohy vytlučené, prach se
dostal až do krytu, třásla jsem se strachy…
Pracovala jsem s dcerou bytné (už kadeřnice) a
hned po skončení náletu pro nás přišel její otec. Když jsme se vrátili
domů do Malé Štěpánské, okna byla vytlučená, všude spoušť. Na rohu naší
ulice byla hospoda, půlka byla po náletu v suti. Jedna paní z toho domu
si v krytu vzpomněla, že si zapomněla vzít peníze, tak se pro ně vrátila
a ono ji to i s domem vzalo s sebou. Emauzy hořely… Nevím, jak to se
všemi dopadlo, oběti z okolí byly pokládány do kostela sv. Ignáce
k identifikaci.
V rodinném albu mám dodnes fotku Malé Štěpánské, kde je dům, co bomba vzala tu paní. Foceno z naší prádelny…
Marie Bauerová, Svobodova ulice
Byla to předtucha, nebo jen náhoda?
Tuto
příhodu znám z vyprávění svého otce, a nyní se chci o ni podělit se
čtenáři Novin Prahy 2. V Šumavské ulici č. 4 žili v prvním patře starší
manželé. Paní byla velice nemocná a špatně se pohybovala, a tak větší
část dne trávila v posteli v ložnici. Manžel se o ni pečlivě staral a
vařil obědy, které jí nosil do ložnice.
V
onen osudný den, 14. února 1945, když byl čas k obědu, manželce řekl,
že je oběd již uvařen a že jí ho, jako vždy, přinese do ložnice. Paní se
však nečekaně rozhodla, že půjde do kuchyně ke stolu, kde si oběd sní.
Zřejmě zde zafungovala nějaká předtucha, protože jen odešla do kuchyně,
ozvala se strašná rána a její postelí proletěla letecká puma, která
skončila až v přízemí, kde je dodnes patrný uražený kus žulového schodu.
Protože nevybuchla, museli být všichni obyvatelé domu a okolních domů
evakuováni a pumu museli zneškodnit zajatí Němci. Tak jí vlastně
rozhodnutí změnit svůj zvyk obědvat v ložnici zachránilo život.
Jiří Železný, Šumavská ulice
Prožíval jsem to znovu a znovu
Žil
jsem s rodiči v Mánesově ul. č. 44 od roku 1940. Ale po část doby
válečné a zároveň předškolní jsem pobýval u prarodičů v lesní hájovně na
Českomoravské vrchovině. V lednu 1945 jsme však s maminkou přijeli do
Prahy, abychom zde spolu s tatínkem oslavili mé šesté narozeniny. Otec v
té době pracoval v pojišťovně na Václavském náměstí. A přišel čtrnáctý
únor, bylo krátce před obědem, díval jsem se z okna kuchyně ve třetím
patře, směrem do dvorního traktu. Maminka byla u kuchyňských kamen,
vařila. Tu jsem spatřil přilétající letadla a volal jsem: „Mami, letí, letí!" Zazněly detonace, nastala tma. Tlaková vlna mne přenesla přes kuchyň a zády „přilepila“
na kachlová kamna. Byl jsem něco málo popálen. Podařilo se nám sejít do
krytu, resp. do sklepa domu. Zde jsem slyšel mnoho křiku, odtud jsem
pak viděl oba protější domy v plamenech. Dnes (na Vinohradské) je
v těchto místech budova jedna a sídlí v ní finanční úřad. Zasažen byl
i sousední dům v Mánesově č. 46. Polovina domu se sesunula a sutiny
přehradily ulici. To jsem spatřil ale až později. Tyto úděsné prožitky
jsem pak po dlouhou dobu prožíval znovu a znovu ve svých snech. Nikomu
bych to nepřál!
Ing. Josef Pícha, Mánesova ulice
Vzpomínka ze zámoří
V roce
1964 emigroval můj strýc s celou rodinou do Ameriky. Já jsem v té době
bydlela s rodiči na Vinohradech v Rybalkově ulici. V roce 1986 nám bylo
sděleno, že se bude budovat tzv. Vinohradský trojúhelník, který měl být
nad Riegrovými sady, a že se musíme vystěhovat. V té době už jsem byla
vdaná a s dítětem. Na třetí pokus jsem si vydupala, že zůstaneme v Praze
2. Byl nám přidělen byt v Malé Štěpánské. A tím se dostávám k náletu.
Svoji novou adresu jsem poslala strýcovi do USA a ten odpověděl, že v
tom domě bydlel jeho strýc v prvním patře, že v době náletu byl nemocen v
posteli a že bomba naštěstí zasáhla druhou část domu. My bydlíme též v
prvním patře, ale zřejmě v té části, která byla bombardovaná a
dostavěná. Pro zajímavost ještě dodávám, že bratranec, který odešel se
strýcem v patnácti letech, do Čech přijel po revoluci na třídní sraz,
potkal se se spolužačkou, vzali se a už tu zůstal. Bydlí také v Praze 2.
Lída Valenová
Přímý zásah Emauz
Tehdy
mi bylo deset let, bydleli jsme v Husově ulici na Pankráci hned za
Jedličkovým ústavem… Do školy přišlo hlášení o náletu, tak nás hned
pustili domů. Utíkali jsme pryč, a když začal nálet, už jsme byli v okně
a koukali na ta letadla… Počítali jsme je, bylo jich 49. A najednou
vidíme, jak z jednoho něco klikatě padá, čoudilo to, a ona to byla
zápalná bomba. Vylezli jsme na parapet a viděli přímý zásah Emauz. Jenže
najednou přímo před naše okno padla bomba, bouchlo to a tlaková vlna
nás odhodila, zastavili jsme se až na konci místnosti o skříně. Nikomu
z nás dětí se nic nestalo, ale v domě to zabilo dva lidi.
Bohumil Dobrovolský, Libčice n. Vltavou
Pomozte hledat
V naší
rodinné historii podle vzpomínky mé maminky došlo v únoru 1945
k tragické události, kdy v kočárku byl tlakovou vlnou zabit její bratr
Jiří. Bohužel její maminka zemřela v roce 1968 a otec tragicky zahynul
v roce 1949. V archivech se mi podařilo dohledat nějaké informace, ale
nejsem si jist, kde došlo k této tragické události. Babička tehdy
bydlela ve Vršovicích, konkrétně ve Slovinské ulici, a zde došlo
k zásahu v parku Grébovka. Můj praděda žil na Korunní třídě, pod
Vinohradskou vodárnou a toto místo nebylo zasaženo.
V naší
rodině není nikdo, kdo by mohl sdělit přesnější údaje, a proto se
obracím na všechny, zda nemají o této události nějaké povědomí či zda
existuje nějaký pamětník…
Mojmír Roden
Příběh dle vyprávění mého otce aneb Fatální omyl?
Je
14. února 1945, kolem jedenácté hodiny dopolední. Paní Karla Bičišťová
spěchá ulicí Poznaňská (dnešní Jana Masaryka), za svou dcerou Vandou
Havlíčkovou a svým dvouletým vnukem Vašíčkem. Cestou se ještě staví na
skok v kadeřnictví Bayer, kde prohodí několik slov, slíbí, že se při
zpáteční cestě ještě staví.
Paní
Bayerová, majitelka kadeřnictví, pro ni má vzkaz, nyní nemá dostatek
času, dcera ji očekává. Blíží se dvanáctá hodina a Obchodní škola
v Resslově ulici má přestávku. Skupina sedmnáctiletých studentů je
shromážděna u hradeb na Karlově, mezi nimi i student Bedřich Bičiště,
který před dvěma lety přišel o otce a nyní je zcela závislý na své
matce. Studenti sledují dění v parku Folimanka, je docela příjemný den.
V okamžiku jim nad hlavami přeletí množství letadel, v probíhající válce
nic divného, sirény nevarují občany města před hrozícím náletem.
Pravděpodobně se jedná o průlet spojenců nad Německo.
Následující
minuty však přesvědčí všechny studenty o opaku. V tomtéž okamžiku
vypustí spojenecká letadla, v domnění, že se pohybují nad Drážďany, svůj
smrtící náklad. Mladíci na Karlovských hradbách uslyší množství
výbuchů, škola končí, studenti se rozebíhají do svých domovů, zpětně zní
sirény varující před náletem, bohužel pozdě.
Paní Karla a dcera Vanda se nacházely v době „náletu“
v kuchyni bytu, který byl třaskavinou rozpůlen na dvě části, bohužel
v osudné chvíli neměly sebemenší šanci přežít. Dvouletý Vašík byl
v pokoji a tlaková vlna jej vrhla pod stůl, takže jediný z celého domu
přežil.
Výsledek tohoto omylu byl
strašlivý, několik stovek mrtvých, stovky zraněných, několik tisíc lidí
bez střechy nad hlavou. Z trosek vybombardovaných domů byly vyproštěny
stovky mrtvých. Těla usmrcených lidí byla převezena před chrám sv.
Ludmily, kde je identifikovali příbuzní. Na toto osudné místo se
dostavil i student Bičiště, který po návratu domů zjistil, že jeho
maminka zde není. Přečetl si také vzkaz, že šla za jeho sestrou na
Vinohrady.
Během několika velmi
děsivých a smutných minut bohužel identifikoval svou matku i sestru.
V jediném okamžiku fatálního omylu, za který se nikdy nikdo ani
neomluvil, byl v sedmnácti letech z minuty na minutu odkázán sám na
sebe.
Bylo 14. února 1945.
Jaroslav Bičiště
V tomto textu jsou veškeré popisované události včetně jmen autentické, dle vyprávění mého otce.
Příběh věnuji své babičce Karle Bičišťové, kterou jsem nikdy nepoznal, a
svému otci Bedřichu Bičišťovi, který nás opustil před dvěma lety ve
věku nedožitých 88 let.
Štěstí v neštěstí
Můj
táta by měl být správně dítě štěstěny. Ale posuďte sami. Narodil se na
svatého Valentýna, v neděli 14. února, 1909. Na Popeleční středu, 14.
února 1945, mu bylo 36 let. Právě ošetřil pacienta na zubařském křesle v
ordinaci svého domu v Polské ulici č. 16 (tehdy Stiflerova a předtím Nerudova) a odchází si koupit něco k jídlu. Z balkonu vedlejšího domu č. 18 na něj volá jeho sestra, Růžena Chaberová-Kličková: „Až půjdeš zpátky, tak se u nás zastav, něco pro tebe mám.“ Přikývne, zamává a jde dál ulicí nahoru.
Po
deseti minutách se vrací a před domem č. 22 si vzpomíná, že Růženě
slíbil návštěvu. V ten moment se rozeznívají sirény oznamující nálet.
Tomu nevěnuje pozornost a za zvuku sirén vchází do čísla 18 a jde do
druhého patra. Zvoní právě u dveří své sestry, když se stane něco
nepochopitelného. Obrovský tlak v uších, neproniknutelný prach plný
střepů, hlíny, omítky a všeho možného. Stojí na chodbě před zavřenými
dveřmi, uvědomuje si strašné ticho, snad neslyší, v očích cítí prudkou
bolest a slzy. Dole slyší křik malého dítěte. Dveře se pootevírají a
za nimi stojí rozcuchaná a zaprášená Růžena. Táta rozráží dveře;
v předsíni je prach, na podlaze hlína, střepy, vyražené dveře z obýváku,
ložnice a spousta různých předmětů. V obývacím pokoji je převrácená
sedací pohovka a před ní na kolenou Růženin manžel, Zdenek Chabera. Pod
pohovkou leží Slávek Kopřiva a v ruce třímá vozembouch. S tím měli hrát a
zpívat mému tátovi hodně štěstí, zdraví.
Slávek
se začíná hýbat a vylézá zpod pohovky, do které jsou zasekány střepy a
kusy dřeva. Zřejmě ještě nikomu nedochází, co se stalo. Na zlomek
vteřiny tátovou hlavou proběhne „to přehnali“. Pak všichni
zmateně utíkají do sklepa. V přízemí je kočárek se zakrváceným miminem.
Růžena ho vyndá a podává Slávkovi a zatáčejí doleva do sklepa. U vchodu
je zmatená a zakrvácená Bajerová, matka dítěte. Jak dlouho byli ve
sklepě, se dá těžko odhadnout. Po chvilce na sebe začali křičet, protože
se špatně slyšeli. To si ale už všichni uvědomovali, že je to nálet.
První
ze sklepa opatrně vychází táta, prochází rozraženými vchodovými dveřmi
na ulici a se sevřeným hrdlem se dívá nad sebe, jestli barák stojí.
Podívá se vedle na šestnáctku, vydechne a sám pro sebe prohlásí „stojí“.
Bolavýma a uslzenýma očima se podívá okolo a vidí malé modrozelené
plamínky; naproti ve stráni je velký kráter a v něm něco kouří. Při
tomto pozorování přibíhá od Vinohradské sokolovny německý voják,
v uniformě Wehrmachtu. Když proběhne, otec se za ním ohlédne a vidí, jak
zabíhá do vedlejšího domu číslo 16. Rozběhne se za ním, přeskočí
vchodové dveře a následuje ho. Dohání ho až u železných dveří na půdu,
kde se voják snaží dveře vyrazit. Když tátu uvidí, německy na něj volá: „Rychle, rychle, musíme dveře vyrazit, hoří tam.“ Ein, zwei, drei
– společně se rozebíhají po třech, možná čtyřech schodech proti
železným dveřím. Dveře povolují a tátovi se objeví hrůzný obrázek na
půdní podlaze z cihlových dlaždic, na které leží nebo je do ní
zaseknutých asi třicet hranatých, čtyřicet centimetrů dlouhých zápalných
bombiček, z nichž prská zapálený fosfor a síra. Rychle mu proběhne
hlavou, že to jsou prskavky na oslavu jeho narozenin. Německý voják
mezitím sundává z hlavy vojenskou lodičku, uchopí hořící bombičku za
druhý konec a prudce s ní mrskne proti taškám ze spodu střechy. Hořící
bombička proráží tašky „bobrovky“ a padá vedle domu na chodník
nebo zahrádku, kde v klidu dohoří. Táta strhává košili z prádelní šňůry a
rozpálené bombičky likviduje stejným způsobem. Němec je ale daleko
obratnější, je vidět, že už to někdy někde dělal.
Na
pravé straně půdy se jedna bombička zasekla těsně vedle stojatého
trámu, který jen neochotně začínal hořet, protože byl natřen kaolínovou
protipožární malbou. Společně trám uhasili pískem, který byl vpravo u
dveří s plechem stočeným do jakési lopatky. Vedle bedny stál ještě
kbelík s hasičskou pumpičkou, který byl ale prázdný, protože byl únor a
na půdě mrzlo. Voják bez rozloučení utíkal z půdy a vzdáleně bylo
slyšet, jak jeho cvočky na botách cvakají o žulové schody. Táta si znovu
uvědomil palčivý vzduch prosycený sírou a dýmem. Rozhlédl se ještě po
půdě a pomalu scházel po schodišti. Ve druhém patře přejel očima zavřené
dveře bytu a ordinace. V přízemí prošel vyvrácenými dveřmi na dvoreček a
viděl, že kus protějšího domu chybí. Po domě a po ulici chodili a
běhali zmatení lidé. Před domem se táta pozdravil s hloučkem lidí a
vrátil se do domu prohlédnout si zkázu v bytě a ordinaci.
Téměř
všechny okenní tabulky a skleněné výplně dveří byly vytlučené.
Nevydržely tlakovou vlnu nebo je rozbilo kamení, hlína a střepiny
z bomby, která vybuchla v protější stráni parku. Těžké zubařské křeslo
bylo tlakovou vlnou posunuté až ke dveřím v ordinaci. Když zabočil do
laboratoře a chtěl si omýt špinavé a popálené ruce, slyšel na chodbě
dusot a řvaní německých povelů. Vyběhl na chodbu, kolem něj proběhlo asi
sedm německých vojáků, z nichž jeden vypadal jako důstojník. Čtyři
vojáci nesli kýble s vodou. Dva nesli tyče s hákem a krátký žebřík
se dvěma háky. Běželi nahoru. Důstojník pořád vykřikoval „oheň vpravo“, „nejhořejší patro“ a jednotlivá jména vojáků s krátkými povely. Táta běžel za nimi, ale v posledním mezipatře, kde ho důstojník zastavil prudkým achtung, byl už cítit kouř.
Další
hasičský koncert pozoroval táta z podesty v mezipatře. Dva vojáci se
postavili zády ke dveřím, velitel je polil vodou z jednoho kýblu, pak
udělali čelem vzad a polil je druhým kýblem zepředu. Vojáci se pak
rozeběhli po krátké podestě a rameny vyrazili dvoukřídlé dveře a
okamžitě uskočili stranou na připravená místa. Z vyražených dveří
vyšlehl obludný ohnivý jazyk, který se okamžitě zatáhl zpátky do bytu.
Dva promočení vojáci za tímto jazykem vběhli do bytu a začali z něj
všechno hořlavé vyhazovat. Mezitím velitel polil vodou další dva vojáky,
kteří do bytu vnikli s háky a začali strhávat záclony, doutnající
peřiny a matrace... Prostě přitáhli, nabodli a vyhodili. To všechno už
táta pozoroval z podesty na patře. Jako zázrakem mu někdo podal do ruky
kýbl s vodou a on automaticky vběhl do předsíně, kde mu velitel vytrhl
kýbl z ruky, polil dva první vojáky a zařval „Voda je zde!“ a
skutečně. Po schodech byla spousta lidí, kteří ze začátku běhali s kýbly
a potom si je už jenom podávali. Vojáci z Wehrmachtu běhali se
samopaly, sháněli lidi do kbelíkového řetězu, který vedl z bazénu ve
Vinohradské sokolovně až do Polské ve čtvrtém patře. Najednou byla všude
voda, dohašovaly se i hořící a doutnající kusy na dvorku.
Hrozilo
nebezpečí, že to proteče nebo se propadne do dolních pater, a proto se
táta rozběhl do bytu a vyhazoval peřiny, matrace i záclony z balkonu a
lidé na ulici to nosili na druhou stranu pod stráň. Rozevřel skříň,
stlačil šaty a obleky k sobě, nadzdvihl a i s ramínky vyhodil z balkonu.
O uklízení mi táta už moc nepovídal. Najednou byl slyšet velký křik ze
dvorku: „Je tu bomba, je tu časovaná bomba!“ Táta běžel z bytu
na ulici. Za četníky, blesklo mu hlavou. Automaticky se rozeběhl na
četnickou stanici, která byla v Blanické za rohem nad Radiopalácem. Na
rohu Schwerinovy (Fochovy–Stalinovy—Vinohradské) a Blanické
leželo tělo přikryté prostěradlem, běžel dál, na protilehlém rohu
uviděl, že četníci už nejsou. Dům dostal plný zásah. Ucítil svítiplyn,
beznadějně se otočil a utíkal zpátky, před domem mu lidé říkali, že už
dva vojáci běželi pro pyrotechnika. Za chvilku přiběhl silnější voják s
taštičkou, vběhl na dvorek. Po malé chvilce klidu táta vběhl za ním a od
vchodu viděl, jak u zídky sedí několikalibrovka (?) a
pyrotechnik ji odposlouchává fonendoskopem. Pak si fonendoskop sundal a
hledal něco po kapsách. Táta šel tedy ještě blíž a voják si začal
zapalovat cigáro. Podíval se na vyděšeného tátu a mezi zuby ucedil: „Ta má ještě čas“. Potom otevřel taštičku, vyndal kleštičky se zahnutým koncem a začal rozebírat rozbušku. Co se dál dělo s tou bombou, nevím.
Na
závěr mi dovolte vyjmenovat všechny paradoxy onoho osudného dne, 14.
února 1945. Tátovi bylo ten den 36 let, na toto datum vyšla Popeleční
středa před Velikonocemi. Při špatné viditelnosti si americký
bombardovací svaz s americkými osádkami, na svátek svatého Valentýna,
svátek zamilovaných, v poledne splete Vltavu s Labem a Prahu s Drážďany.
Silně poškozený hořící dům číslo 16/1282 paradoxně zachraňují vojáci
Wehrmachtu a sportovní roty Wehrmachtu, z Vinohradské sokolovny, kterou
zabrali vinohradským Sokolům. Německou úporností krátce předtím
dostavěli a zprovoznili plavecký bazén, ve kterém byla voda na uhašení
4. patra v Polské 16/1282.
Osobně
se pamatuji, že při jednom úklidu zahrádek mezi domem číslo 16 a 18 se
vyhrabala jedna zápalná bombička, kterou jsme při svozu železného šrotu
dali na chodník mezi ostatní železné harampádí. Škoda, měli jsme ji
schovat. Jako upomínku si táta schoval střepinu z bomby. Před náletem
přespával na otomanu v zubní laboratoři, protože tam bylo nejtepleji a
mohl si tam přitopit plynem. Bomba vybuchla nad úrovní okna
v laboratoři. Střepina, která prolétla oknem, prořízla podhlavník
otomanu a z poloviny se zabodla do cihlové příčky. Je nutné podotknout,
že táta měl zlozvyk dát si po obědě „šlofíka“ právě na tom pohodlném otomanu. Tak co myslíte: narodil se na šťastné planetě?
Jan Klička
Šťastná náhoda
Jako
žáček druhé třídy jsem se okolo poledne ve středu 14. února 1945 vrátil
ze školy, do domu ve smíchovské ulici Na Václavce. Za chvíli přišel i
můj tatínek, který pravidelně chodil „z práce“ domů na oběd a toho dne si pochvaloval, jak krásně svítí slunce z modré oblohy. Maminka už naplnila (to je ovšem silné slovo) talíře na stole, když sirény zničehonic spustily kolísavý signál „Akutní letecké nebezpečí“. V předchozích případech ten signál žádné nebezpečí neznamenal, k náletu nedošlo, takže jsme se toho dne od brambor s mrkví (samozřejmě bez masa)
nenechali rušit, jen otec šel preventivně otevřít okna v pokoji. A ani
se nestačil vrátit k jídlu, tlaková vlna výbuchů bomb mu málem vyrazila
dveře z ruky a už jsme z druhého patra běželi do sklepa, což byl náš
protiletecký kryt. Naštěstí za chvíli sirény odhoukaly konec nebezpečí a
my ten válečný oběd dojedli.
Odpoledne
po návratu z práce nám tatínek ukázal zkroucený úlomek kovu s ostrými
hranami, varoval před pořezáním ruky a vysvětlil, že je to střepina
z obalu bomby. Dozvěděli jsme se, že střepina proletěla dřevěnou
střechou kanceláře, prorazila v tátově kancelářské židli nepravidelný
otvor a zaryla se do podlahy. Prostě, kdyby místo oběda náš tatínek
seděl na té židli…
Památečnou
střepinu jsme pak dlouhá léta uchovávali na skříni jako relikvii, jenže
se bohužel při stěhování ztratila. Tatínek se však díky velkému štěstí
při náletu mohl dožit 86 let.
Jan Červinka
Jak jsem se podruhé narodila
Bylo
mi ten den bez jedenácti dnů jedenáct let. Chodívala jsem občas do
družiny, která byla poblíž našeho domu v Radhošťské ulici číslo 2.
Dělávali jsme si tam bramborový salát – do kterého jsme měli kromě
brambor jen ocet, trochu hořčice a kousek cibule. Přes to málo to byl
nejlepší salát mého života. Taky tam voněl čaj s mlékem, oslazený
cukernatým řepným medem. Lahůdka. Med chroustal na jazyku a na chlebu to
byla pochoutka. Pořád to mám v paměti.
Ten
den – 14. února 1945 – jsem měla přijít domů k obědu ve dvanáct.
Stačilo mi pár minut na cestu domů, ale já jsem se rozhodla (a dodnes nevím, jak bylo možné, že jsem to udělala)
odejít z družiny domů už po jedenácté hodině. Maminka se divila, ale
oběd už měla, tak jsme chtěly začít jíst. Rozhoukaly se sirény – akutní
poplach. U dveří jsem měla připravený svůj kufřík první a poslední
pomoci, v něm panenky, ručník, mýdlo, kostky cukru, sirky, svíčku,
baterku, tužku, sušenky od maminky, knížku, nějaké prádlo... s kufříkem
jsem běžela ze schodů – bydleli jsme v pátém poschodí a za mnou za
chvíli běželi všichni, kdo byli zrovna doma. Theodor Pištěk s manželkou
Máňou, jejich děti, Doda a Andulka, moji kamarádi a spousta dalších lidí
z velkého činžáku. Sešli jsme se ve sklepě, už jsme tam měli svoje
místa. My s Andulkou jsme si sedaly na kufříky mezi dvěma silnými
stěnami, kde byly průchody do dalších sklepů, a kde prý hrozilo menší
nebezpečí, kdyby dům dostal zásah. Sirény houkaly a z dálky už byly
slyšet rány, jak bomby dopadaly na Prahu. Když na nás dospělí chvíli
nedávali pozor, vylezly jsme s Andulkou ze sklepa a opatrně jsme se šly
dívat ze dvora na nebe, které křižovaly bombardéry. Dodnes slyším jejich
dunivý, bručivý zvuk. Nálet skončil, naráz bylo ticho. Všichni jsme
vyšli na ulici. Rohový činžák vedle družiny ležel v rozvalinách, v
prachu a kouři. Bylo to tak, že kdybych šla domů až v tu chvíli, kdy
jsem jako obyčejně měla jít, nikdy bych nedošla...
Ten
den jsem se podruhé narodila. Takže slavím narozeniny hned dvakrát –
14. února a potom 25. února. Ten den mi ovšem pokazil rok 1948, a nejen
mně, nám všem a na hodně dlouhou dobu.
Další
den mě moje maminka vzala na procházku, abychom se podívaly, co se kde
stalo. Došly jsme až ke Grébovce. Pamatuju, že ulice Nad Petruskou byla v
troskách a spousta domů kolem byla nějak zasažená, některé i srovnané
se zemí. Vzpomínky to nejsou pěkné – ale ani po tolika letech nezmizely.
Narodila jsem se u Apolináře – na Královských Vinohradech bydlím, co jsem na světě. Nejdřív v Radhošťské, potom v Perucké (pod Grébovkou) a teď v Záhřebské. Znám tady každý strom a každý kámen. Jsem patriotka a jsem na svoji Prahu 2 pyšná!
Marie Lhotáková, Záhřebská ulice
Hrůzný zážitek
V době
náletu na Prahu – 14. února 1945, mně byly tři roky. Bomba, která
dopadla těsně před náš dům v Praze 2, v Ječné ulici – dům č. 14, čp. 510
– se zachytila na tramvajových trolejích a jenom proto vybuchla ne na
zemi, ale ve vzduchu. Obrovská tlaková vlna silně otřásla naším domem a
poškodila jej i vše v okolí.
My jsme stačili při vyhlášení poplachu za zvuku sirény seběhnout ze druhého patra domu dolů do sklepa. (Moji rodiče se mnou a se sestrou – dvouměsíčním miminem.)
Tatínek se však rozhodl ještě vrátit do přízemí domu, aby zamkl
elektro-obchod, ale to již nestihl a v obchodě ho zasypalo roztříštěné
sklo, jak výlohové, tak z regálů. Všechno ho to zasypalo, naštěstí však
nezabilo. Ze zad mu v blízké nemocnici vyňali spoustu střepů, z nichž
několik měl potom uschováno na památku v kovovém pouzdře na cigarety.
Dům byl hodně otřesen a poškozen. Prověřovala se jeho statika. Okna
v bytech byla vytlučena včetně rámů. Omítky ze zdí, včetně fasády
rozbité a opadané. Ze stropů v pokoji nám visel rákos. Přízemí, 1. i 2.
patro – všechno zničené, včetně vybavení. Ostatní dvě poschodí také
silně poškozená.
Po náletu jsme se
museli přestěhovat k příbuzným do Truhlářské ulice v Praze 1, kde jsme
zůstali do doby, než se alespoň to nejnutnější opravilo, abychom se
mohli vrátit domů.
Zážitek této hrůzy z dětství se mi připomínal a možná stále připomíná ještě dnes, pokud přijdu do sklepa.
Marie Piskáčková
Vzpomínky, které nikdy nevyblednou
Dávno tomu, již dávno... Vzpomínky, zvláště ty pouze sdělené, zpravidla časem „vyblednou“
– jsou-li ošklivé, snad je to i určité milosrdenství lidské paměti.
Mezi ně bohužel nepatří moje osobní na 14. únor 1945. Všechna ta léta od
té doby se mi každý rok znovu palčivě připomínají. A to ještě nejsou
pro mne úplně tragické…
Byl jsem
již několik dní nemocen a 14. února 1945 ve 12:25 jsem dokonce spal.
Ten čas pak děsivě ještě po mnoho let ukazovala na Emauzských hodinách
hodinová ručička, která zůstala. Již brzy po konci války byla vypsána
sbírka „Přispějte na záchranu Emauz“. Realizace obnovy se pak ale vlekla a vlekla.
Vzbudilo mne bušení na dveře. Sousedka, která věděla, že jsem doma sám, na mne volala: „Hoří Emauzy!“
My jsme měli okna jen do dvora – a mám je dosud – a tak jsem šel k ní,
věda, že mi maminka slíbila, nemocnému, že mi přijde ohřát na plynu
oběd, což jinak už od nějakých mých devíti let nečinila, i když se o mne
bála. Odběhnout si každý den z Ringhoferky na Smíchově tak na hodinu
naprosto nepřicházelo v úvahu. Na ten den však pana prokuristu, který už
začínal být s blížícím se koncem války trochu vlídnější, uprosila.
Málem
ji to stálo život – a tátu mi zavraždili Němci… Přišla ale dost brzy,
ještě jsem ani nezačal být neklidný. S obvazem kolem kotníku se tvářila
jakoby nic, a tak jsem ani nebrečel. Šlo, doslova, o centimetry. Na
náměstí Pod Emauzy (i dále uvádím dnešní názvy) ji srazila
tlaková vlna a ucítila bolest v kotníku. Poskytli jí první pomoc
v zadním traktu dnešního MPSV. Zdržovat se nenechala a šla domů ke mně.
Teprve
v mé dospělosti mi řekla, že vedle ní ležel mrtvý mnich, zřejmě
z Emauz, kde byl zřetelně označený vojenský lazaret. K večeru se šla
zeptat hasičů, zda požár Emauz do noci uhasí. Řekli jí, že ne. Tak mne
probudila a šli jsme spolu na fantastickou anabázi, ne však tak
úsměvnou, jako byla ta údajná Švejkova. Jelikož hořelo i v ulici Na
Moráni, šli jsme na Palackého most. Na novoměstské straně zmizely bájné
postavy českých dějin (jejich repliky jsou dnes na Vyšehradě), ozdobná kamenná koule (50 kg? 100 kg?)
tlakovou vlnou odlétla až na náměstí Pod Emauzy a po pár metrech byl
v Palackého mostu veliký kráter skrz do Vltavy. Před ním stála jakási
hlídka s rozpaženýma rukama, po chodníku nás ale nechala přejít. A pak
jsme šli přes Smíchov na Malou Stranu, pak na Staré Město, do Karlína,
na Žižkov a posléze na Vinohrady do Záhřebské ulice ke strejdovi – oba
vyčerpáni. V Záhřebské ulici byl bombou zasažen „jen“ vedlejší dům.
Druhý
den šla maminka do nemocnice na Karlovo náměstí. Lékař, který jí kotník
vyšetřoval, přivolal dnes již legendárního chirurga prof. Jiráska. Ten,
ač musel být značně unavený, přednesl mamince útěšnou řeč: „Máte
hluboko v kotníku kus oceli. Je to kvalitní švédská ocel. Rozhodl jsem
se, že vás nebudu operovat, mohla byste ochrnout. Nebezpečí z prodlení
není a vy budete mít jako žena tu výhodu, že vám ten kotník bude
ohlašovat změnu počasí a budete vědět, co si máte připravit na sebe.“
Měl pravdu, ten skvělý chirurg. Kotník občas trochu zabolel, ale
maminka vůbec nekulhala a ta ocel odešla s ní až za více než 40 let.
To nejhorší mne ale teprve čekalo: za pár dní jsem šel do školy (ostatně v té době tzv. „uhelné prázdniny“ bývaly dost často)
a paní učitelka s námi, vyděšenými a smutnými, plačícími dětmi držela –
poprvé v mém životě – minutu ticha za naši spolužačku Janičku, která
zahynula v domě na Rašínově nábřeží, kde dnes stojí Tančící dům. Děsivá
proluka mi to připomínala ještě mnoho let. (Teprve o 50 let později jsem se náhodou dozvěděl, že spolu s Janičkou zahynula i o dva roky mladší sestřička…)
Už
je to dávno, co jsem se zeptal vysokého armádního důstojníka na tu
chybu v navigaci. Řekl mi, že k chybě dojít mohlo, a tím se eskadře
prodloužila trasa k návratu na základnu. Nemohlo však dojít k tomu, aby
si letci za bílého dne spletli Drážďany s Prahou. Cituji: „Bombometčík, který by si spletl železniční most s Palackého mostem, by musel mít oko z Kašparovy krávy.“
Je
samozřejmé, že o shození bomb nemohli rozhodnout bombometčíci ani
velitelé letadel. Musel jej nařídit minimálně velitel eskadry zřejmě
s cílem ulehčit letadlům, aby vystačila s pohonnými hmotami. To ulehčení
jistě ale šlo provést někde v polích…
A tak nezapomínám a neodpouštím!
Ing. Ota Hajný, Na Poříčním Právu, Podskalí
Na hořící Prahu byl úděsný pohled
Bydleli
jsme na kraji Smíchova v Radlické ulici č.53 nedaleko Svaté Anny, kde
odbočovala silnice na Malvazinky. Tady měla zastávku tramvaj č.18 a pak
pokračovala po jedné koleji na konečnou u školy v Radlicích. Za měsíc
jsem měl mít čtrnácté narozeniny. Byl jsem doma, protože se do školy
chodilo jen pro domácí úkoly. To bylo kvůli nepřátelským náletům a pak
také proto, že v četných školách v Praze byly zřízeny vojenské lazarety.
Pro české děti by školy byly přece nakonec zbytečný luxus, ale to nám
klukům tehdy nevadilo.
Vál silný
nárazový vítr, ale byl krásný slunečný den s modrou oblohou, ačkoli byl
teprve únor, tedy přesně 14. února roku 1945. Aniž by předcházelo
přípravné dlouhé kvílení sirén ohlašující letecký poplach, chvíli po
poledni sirény náhle třikrát krátce kolísavě zahoukly, což byl signál „aktivní letecké nebezpečí“.
Vyběhl jsem na balkon podívat se, co se děje. Bylo slyšet hluboké
hučení leteckých motorů a na modrém nebi se od Radlic ke Smíchovu
blížily stříbřité americké bombardéry přísně uspořádané do pravidelné
formace. Někdo nablízku křičel: „Něco házejí!“ Vidím: od
čelních letadel se oddělily kouřové proužky a snášely se k nám
obloukovitě dolů. Signální cílové pumy! To jsem ani nestačil domyslet,
ozval se ohlušující třesk, skočil jsem zpátky, v předsíni popadl synka
naší sousedky paní Malé a pádil s ním v náručí po schodech do suterénu,
kde byl zřízen kryt. Nevelká dílna cukráře, pana Kremra, s oknem
zabedněným dřevěnými fošnami, dílo domovníka pana Hlavsy, tesaře. Tam do
toho přítmí se nacpali postupně všichni z domu. V okolí duněly výbuchy,
blížily se, a pak vzdalovaly směrem na Prahu.
Netrvalo to dlouho a bylo ticho. Vylezl jsem na ulici, ale okamžitě se rychle vrátil. Někdo křičel: „Plyn!“
Od Radlic ulicí táhl nesnesitelně štiplavý, nedýchatelný kouř. Zmateně
jsem pomyslel, kde máme v bytě asi schované plynové masky. Na hledání
nebyl čas. V krytu jsme ten plyn přečkali. Byl to kysličník siřičitý.
V Radlicích, nedaleko konečné tramvaje a školy, hořel statek. Asi u
Maršíků, kde se mi občas poštěstilo koupit něco navíc do bandasky.
Statkář, aby uložil válečné výdělky, koupil síru a uskladnil ji pod
střechou statku. Hořící roztavená síra kapala z půdy. Odtud ten smrad.
Hned
po náletu jsme se spolužákem, který bydlel vedle na poště, Mirkem
Peřinou, vylezli na „Pavák“, strmý, tehdy holý kopec tyčící se nad
Smíchovským nádražím, odkud byla vidět Praha, jako na dlani. Stáli jsme
tam jak zkamenělí. Byl to nezapomenutelný úděsný pohled. Na Moráni,
v levém rohu Palackého náměstí, hořel výstavný, asi pětipatrový dům.
Patrně došlo k porušení plynového potrubí, protože dům hořel jako svíce
vysokým plamenem. Vpravo dýmal ohromný požár kláštera Na Slovanech.
Kostelní věže ještě stály, ale brzy jsme byli svědky toho, jak se jedna
postupně zřítila. Ve městě, směrem k Vinohradům byly vidět četné požáry.
Neuvěřitelný pohled byl na vzdálenou hořící kulisárnu Národního
divadla. Plameny tam šlehaly s černým dýmem do několikapatrové výše.
Vydal jsem se pěšky do města. Palackého most byl uzavřen, dostal přímý
zásah do posledního oblouku na novoměstské straně. Po obou koncích mostu
tehdy stála na ozdobných věžičkách Myslbekova sousoší zobrazující
výjevy ze starých pověstí českých: Libuše a Přemysl, Lumír a píseň,
Ctirad a Šárka, Slavoj a Záboj. Odnesly to hrubým poškozením. Tyto sochy
po rekonstrukci jsou dnes umístěny na Vyšehradě. Do města jsem
přecházel přes Jiráskův most. Tam mě odchytil strážník a poslal vyklízet
nábytek z trosek protilehlého roháku Rašínova nábřeží. Byl to předtím
krásný, rozlehlý, zelený secesní měšťanský dům. Dlouho tam po něm
zůstala proluka. Dnes tam stojí ten známý Tančící dům. Směřoval jsem na
Vinohrady, kde v Římské ulici bydlely rodiny našich přátel. Zabočil jsem
kolem Vinohradského divadla a strnul při pohledu do Římské. Dům Jednoty
českobratrské stojící vedle Hasičáku tam sice ještě stál, ale v průčelí
zela do shromažďovacího sálu v prvém patře obrovská díra. Puma letěla
šikmo a šikmo zasáhla fasádu. Co se stalo s našimi přáteli?
To
jsem se dověděl až dodatečně. Otec ohluchl. Dva sourozenci, mladík a
dívka byli v době výbuchu v obývacím pokoji ve druhém patře nad sálem.
Byli zasaženi smrští skleněných střepů, které je poznamenaly na celý
další život. Dívce zůstaly v obličeji jizvy. Mladík ztratil zrak levého
oka. Následovaly četné chirurgické zákroky k odstraňování střepin, které
bloudily v těle. Dlouho potom, po letech ještě, vytáhli tomu mladíkovi
ze zraněného oka velký střep. Ukazoval mi ho. Byl zašpičatělý,
centimetrová velikost, sklo jemně zbarvené a pocházel z vázy stojící na
piáně.
Vracel jsem se tehdy domů
s četnými chmurnými otázkami. Od Vltavy jsem cestou spatřil na
železničním mostě pod Vyšehradem dlouhou smutnou kolonu postav nesoucích
všemožná ruční zavazadla. Vybombardovaní. Kráčeli zvolna po vnější
lávce pro pěší na Smíchovské nádraží, odkud je patrně odvezou kamsi do
náhradního ubytování. V noci jsme pak spatřili podivnou záři nad
severozápadním obzorem. To v dálce hořely Drážďany.
V následujících
dnech jsem se dozvěděl a uviděl mnoho dalších podrobností. Můj nejlepší
přítel nebyl v době náletu v Římské doma. To mě velice potěšilo. Jiný
kamarád, bydlící někde na Pankráci, vyprávěl svůj smutný zážitek, jak
hledal po náletu doma maminku. Spolužák Anýž z Farkáně neměl kde bydlet.
Farkáň bylo malé sídliště mezi Waltrovkou a smíchovským hřbitovem. Tam
spadly jedny z prvých pum. Také hřbitov na Malvazinkách to dostal a to
do zdi s kolumbáriem. Přímý zásah měl také před hřbitovem stojící
zahradníkův dům. Ten úplně zmizel. Zbyla velká jáma. Na tom místě dlouho
vystavovali velkou křivou železnou střepinu, na památku zasazenou do
omítky nově postaveného domečku. Pobořena byla také podivná stará
usedlost na svahu pod Malvazinkami a další domy v Radlicích.
Bez
požáru přežil tamější Výmolův ústav pro hluchoněmé, i s blízkými
činžovními domy, ale spolužák Vladimír Škutina, který tam bydlel,
vyprávěl, jak v okolí sbírali a likvidovali četné nevybuchlé zápalné
pumy. Byly to několik centimetrů tlusté a několik decimetrů dlouhé
tyčinky z termitu, což je kovová směs s práškovým hliníkem, hořící při
teplotě přes 1000 o C třeba i pod vodou. Nechávali je vyhořet
v plechových popelnicích. Bylo to riskantní, protože některé ty pumy
mohly mít výbušnou vložku. Takže nedaleká Waltrovka, kde se vyráběly
letecké motory, přežila vše bez pohromy.
Ten
únorový den byly letecky napadeny také Drážďany. Byl to snad z celé
války nejstrašnější kobercový nálet na německé město. Vznikl tam
nepředstavitelný oheň, jehož záře byla v noci viditelná ještě daleko za
Prahou. Ve srovnání s tím byl ovšem útok na Prahu jen menší epizodou.
Nebyl to však útok poslední. Válka ještě tři měsíce pokračovala a pak se
u nás na Radlické, jako na mnohých místech Prahy, vytrhávala dlažba a
stavěly barikády. Nelze zapomenout, ani získat pravdivou představu
z dějepisných příruček. Nemohu po tom všem snadno poslouchat politická
doporučení, že za účelem osvobození je třeba dodat národům modernější
zbraně. Nemohu to skousnout, ani když při tom prohlášení příslušný
politik z pohodlného křesla vstane.
Blahoslav Košťák, Černošice
Dodnes chybí pietní místo
Můj
otec Josef Bálek žil ve Slezské 114, bomba spadla do dvora. Bydlel s
rodiči a sestrou v přízemí. Naštěstí měli otevřená okna. A tak místo
střepů měli byt plný hlíny. Otec již nežije 16 let. Maminka se dívala na
nálet z okna bytu na Anenském náměstí, kde žila se svou matkou. Bomby
se v poledním slunci třpytily jako stříbrné šipky. Maminka již nežije 4
roky. Tenkrát při náletu bylo mamince 18 let a tatínkovi bylo 22 let.
Můj
86letý přítel Miloslav Reiter byl v době náletu pracovně v Hloubětíně.
Oklikou šel domů. Poslední bomba náletu zničila dům v Libické ulici,
naproti domu, kde bydlel s rodiči. Známí mu hlásili, že oba rodiče má v
pořádku již na kraji ulice. Protože spadla bomba naproti jejich
přízemnímu bytu, měli zničená okna, nejenom sklo, ale i rámy oken.
Nějací Němci v domě naproti v sutinách pomáhali najít případné oběti.
Také si pan Miloslav pamatuje, že v Havlíčkových sadech dostal zásah
krokodýl a jiní vodní živočichové, kteří tam měli své akvárium -
terárium. Další jeho zajímavou vzpomínkou je to, že v noci po náletu
byla Praha z nebe osvětlena, jako kdyby byl den. Vypadá to tak, že
spojenci zjišťovali - fotografovali vybombardované město a zjišťovali
tak, dokumentovali svůj omyl.
Zda
šlo o omyl navigace řídícího letounu, toť otázka. Nad západní Evropou
bylo špatné počasí, ale nad Prahou bylo slunečno. Drážďany byly
bombardovány už v noci předtím. Určitě vypadá jinak město po náletu a
město nedotčené náletem a navíc za slunečného počasí. Vždy by bylo lepší
vyklopit bomby na pole než na město. Jaltskou konferencí jsme byli
vrženi do sovětské, tj. východní zóny vlivu, myslím, že šlo o obdobnou
zradu jako v Mnichově, to dějiny jednou ještě přehodnotí. Myslím, že
nálety spojenců na naše území na samotném konci války v Evropě byly
poněkud sporného významu, pokud náhodou nešlo o likvidaci poválečné
konkurence - např. vybombardováním plzeňské škodovky. Byli jsme sice
protektorátem, ale díky odboji, zejména atentátu na Heydricha, jsme se
jednoznačně zařadili mezi vítězné státy. Proč nás tedy na samotném konci
války bombardovat?
Nálet na Prahu
zasáhl dvě pražská nádraží, Smíchovské a Vyšehrad, pouze minimálně.
Vojenské cíle tedy nezasáhl. Zato nesmírně ublížil civilnímu
obyvatelstvu a také památkám, jako byla Myslbekova sousoší na Palackého
mostě, Emauzský klášter, Gröbeho vila, Vinohradská synagoga v Sázavské
ulici, Faustův dům, nemocnice vedle kostela sv. Ignáce z Loyoly na
Karlově náměstí...
Myslím, že by se
oběti tragického náletu na Prahu ze 14. února 1945 měly náležitě uctít.
A že také oficiální omluva bombardujícího státu by byla na místě, i
kvůli našim současným nejlepším vztahům, právě proto. Možná chybí proto,
že chybí i pietní místo.
Drahomíra Bálková, Chodská ulice
Všude, kde jsem s tebou chodila, tam pak padaly bomby…
V ten den, na Popeleční středu válečného roku 1945, mně bylo právě rovných osm měsíců.
„Od
rána bylo větrno a zataženo. Před polednem se ale vyjasnilo a vysvitlo i
sluníčko. Proto jsem se s tebou v kočárku vydala do kojenecké poradny
v nedaleké Raisově škole,“ vzpomínala později na onen den máma. „Nejprve
jsme byli v poradně v Raisovce, pak na procházce v Riegráku, a pak jsem
se ještě zastavila pro oběd v Radiopaláci. Bombardování začalo hned po
našem příchodu domů okolo poledne.“
Nálet
přišel bez ohlášení sirén. Teprve při prvních explozích dopadajících
bomb se rozezněly poplachové sirény. Při prvních explozích bomb byli
naši se mnou v pokoji. Výbuchy bomb v nejbližším okolí a tlaková
vlna vyrazily v našem pokoji všechna skla v našem jediném velkém okně.
Okamžitě bylo všude v pokoji plno střepů a prachu. Prach a střepy
pokryly nejen moji postýlku, ale také mne.
Jedna
z bomb dopadla necelých 100 metrů od našeho pokoje. Před necelou
čtvrthodinkou mne tudy máma v kočárku vezla. Teprve při této zkáze a
během dalších výbuchů bomb dopadajících jen několik desítek metrů od nás
mne naši popadli a s připraveným zavazadlem utíkali z našeho prvního
patra do sklepa. Otec pak okamžitě poté vyběhl na ulici, což bylo jeho
povinností jako hlídky Protiletecké ochrany.
„Jak
se rozezněly sirény, popadl jsem přilbu a vyběhl ven. Mým úkolem bylo
zavést lidi nacházející se na ulici do krytů. Ani jsem si venku u
domovních dveří nestačil nasadit přilbu a už zazněly další výbuchy.
Všude okolo mne to lítalo…Pak blízko vybuchla bomba, přišla vzduchová
vlna a ta se mnou praštila o zeď našeho domu… jeden letící úlomek cihly
mne pak poranil… začala mi téct krev z nosu, asi mi praskly v uších
bubínky. Když jsem se dostal do domu, přišel další výbuch a na mne
spadla část dveří…
V našem
bloku byl zasažen dům a mnoho dalších bylo v nejbližším okolí těžce
poškozeno. Byli tam zasypaní lidé. Probíhaly záchranné práce…“ Později otec nám dětem často vyprávěl a já si jeho vzpomínky zaznamenával.
Jen
chvilku před tím se máma se mnou vrátila domů. Opozdit se o pár minut,
jaký asi by byl náš osud? Kočárek by se mnou pravděpodobně odlétl a nás
zavalily trosky bombardovaných domů… Přežili bychom nálet na otevřené
ulici?
Praha byla bombardována
v pásu od Smíchova přes Emauzy u Vltavy a dále přes část Vinohrad až ke
Floře. Nejbližší okolí našeho domu však asi bylo postiženo nejhůře.
„Všude,
kde jsem s tebou chodila, tam pak padaly bomby. To jsme měli štěstí.
Okolo nás to bylo všude vybombardovaný. Kolem nás, v každém bloku, byl
vybombardován alespoň jeden dům, měli jsme rozbitá všechna okna, všude
v bytě samý sklo…“, vzpomínala máma ještě po mnoha letech.
„Střechou
na půdu našeho domu dopadly asi dvě či tři malé zápalné porcelánové
bomby. Ty šestiboké porcelánové bomby byly plněné fosforem, kdyby se
nárazem rozbily, fosfor by hned vzplál a vše kolem zapálil, byly asi 30
cm dlouhé. Zápalné bomby jsme zlikvidovali a zaházeli je pískem. K tomu
jsme měli na půdě připravenou hromadu písku, lopatu a rovněž i kýbl
s vodou. V domě byla i ruční vodní stříkačka,“ vzpomínal otec.
Před
únorovým náletem spojenecké bombardovací letky Prahu jen přelétávaly.
Při jejich přeletech často býval otec s dalšími členy PO na půdě a ze
střechy domu se dívali na prolétávající letadla. U Radiopaláce jsme byli
jen minuty před náletem.
Do
únorového náletu lidé v našem domě po zaznění sirén do sklepa nechodili,
avšak od tohoto katastrofického náletu, hned jak se rozezněly sirény,
všichni okamžitě pospíchali do sklepa.
„Po
tomto náletu pak všichni po zaznění sirén pospíchali do krytu v našem
sklepě. I vaši s tebou. Tebe si pamatuji, měl jsi takový velký bílý
proutěný kočárek. Několikrát jsme tam ve sklepě i všichni spali, vaši
s tebou taky. Nesmělo se ležet u okénka, leželo se poblíž oblouků ve
sklepě, tam je zdivo zesílené. Tam pod ty oblouky tě vaši vždy dávali,
ležel jsi tam někdy i v neckách…“ vyprávěl mi nedávno tehdejší obyvatel našeho domu, jen o několik let starší než já.
Rodiče
předpokládali, že nezůstane při jednom náletu. Stále jsme neměli
zasklené okno. Jako i ostatní vybombardovaní jsme měli jen to náhradní
lepenkové zakrytí. Tolik skla k zasklení všech v Praze rozbitých oken
prostě nebylo, a tak okna v domě byla zasklena až na jaře po obdržení
poukázek na vydání skla. V únorovém mrazu se tak nedal náš pokoj ani
pořádně vytopit.
„Máme okna
vytlučena, dveře atd. poškozeny, takže to není pro naše devítiměsíční
děcko ani moc obyvatelné, zvláště když se tam strhávají trosky, se
střech padají kusy tašek, dřeva, železa a skel, pak ten prach a puch…“ líčil tehdy otec v dopise příbuzným naši neutěšenou situaci po bombardování.
A
to vše způsobil smrtonosný náklad ani ne stovky amerických
bombardovacích letadel, shozený koncem války během pouhých pár minut na
Prahu.
Ivo Hudec
Vzpomínka na 14. 2. 1945
Tehdy
jsem s rodiči žila ve Strašnicích a tam navštěvovala mateřskou školku.
Bylo mi necelých šest let, ale dodnes vidím, jak jsme ze školky,
přízemní budovy, odešli se schovat do protější vily. My starší jsme
zůstali stát na chodbě u otevřených dveří a spolu s učitelkou sledovali,
jak v dálce padají bomby. Plačící učitelka se nám svěřila, že právě tam
bydlí její rodiče.
Po náletu –
odpoledne – se zčista jasna objevil ve školce můj otec, což se nikdy
před tím nestalo. Byl celý zaprášený, ušpiněný a se slzami v očích se mi
svěřoval, že se vlastně znovu narodil.
To
středeční poledne se pohyboval mimo své pracoviště, což bylo řeznictví a
uzenářství Maceška na tehdejší Fochově třídě. Při houkání sirén se
rychle vracel do krytu u Macešků, ale nedoběhl, nestihl to. Zůstal stát
ve vchodu protějšího domu a jen sledoval, jak místo, které mu mělo
poskytnout bezpečí, dostalo přímý zásah bomby. Po náletu pomáhal
s ostatními vyhrabávat raněné a mrtvé tam, kde shodou okolností mohl
ležet i on. Proto to rozrušení, kdy se se svým zážitkem běžel svěřit
mně, své dceři.
Škoda, že se
nedožil 70. let minulého století, kdy podle tehdejšího tisku byl
v místech dopadu této bomby nalezen ještě hlubší sklep a v něm jen
kostry těch, kteří nepřežili, neboť o nich nikdo nevěděl.
Co by tomu asi říkal, se už nedovím.
Růža Havlová, Žlutice, okr. Karlovy Vary
Pět minut, které otřásly Prahou.
Proč jsou ty vzpomínky natolik živé?
Protože jsou to vzpomínky na tolik mrtvých...
Čím
víc se blížil konec války, tím míň jsme chodili do školy. Nakonec jen
jednou týdně asi na dvě hodiny. Odevzdali jsme úkoly, dostali nové a šli
domů.
Maminka právě zadělávala na buchty. Hodila jsem tašku do
předsíně a oznámila, že jdu za Věrou. Kamarádství s Věrou Zendulkovou
mělo velkou výhodu. Bydlela strategicky přímo v Riegrových sadech. Její
tatínek tam byl zahradníkem a žili ještě s několika dalšími zaměstnanci v
malém jednopatrovém domě ve spodní části parku. Dům dávno nestojí, pár
let po válce ho zbourali. Jeho nejbližší okolí – to bylo naše eldorádo.
Ten den se do stráně opřelo jarní sluníčko a lítaly jsme s Věrou jen tak
bez kabátů. Už nevím na co jsme si tehdy hrály, ale v nejlepším se
objevil tatínek-zahradník a volal, že oběd je na stole. Šla jsem si k
nim pro kabát, abych mohla jít domů. Jestli jsme slyšeli sirénu si
nevybavuji. Nevěnovali jsme tomu pozornost, což bylo tehdy normální.
Najednou se ozval hukot letadel a něco jako vzdálené hřmění. „Házejí
bomby,“ vykřikl pan Zendulka. Rychle jsem koukla na nebe a uviděla ve
výšce letadla, ze kterých opravdu cosi padalo! V mžiku jsme byli uvnitř.
Vběhla jsem do jejich kuchyně, která byla dokořán – ale uvnitř nikdo.
Všichni včetně Věřiny maminky pádili rovnou do krytu. Že tu nějaký kryt
mají a kde, jsem naprosto netušila. Vtom se ozval nepředstavitelný
rachot. Blížil se a sílil a já v instinktivní touze se schovat, jsem se
natlačila do úzkého prostoru mezi bokem skříně a zdí. To už byly
detonace ohlušující, vyletěly všechny skleněné tabulky v okně a střepy,
hlína a kamení padaly na prostřený stůl do talířů s bramborovými
knedlíky a zelím. Tiskla jsem se mezi stěnou a skříní jako kočka v čiré
úzkosti. Pamatuji se, že jsem se modlila. A pak najednou nastalo
naprosté ticho, doslova hrobové. Jen jarní větřík bezhlučně vzdouval
potrhanou záclonku na okně. Do kuchyně přiběhl Věřin tatínek a odvedl mě
do krytu. Ten vypadal dost pochybně. Byl totiž v přízemí – zrovna tak
jako jejich byt. Byla to malá komora, která normálně sloužila jako
domovní prádelna. Snad jen mrňavé větrací okénko z ní dělalo o trošku
bezpečnější prostor pro případné přežití. Mimo jejich rodiny tam stáli
ještě asi čtyři lidi včetně nějaké slečny, která se klepala v
hysterickém šoku. Poměrně brzy sirény odhoukaly konec. Věřin tatínek šel
se mnou domů. Bylo mi tehdy jedenáct, všude jsem dávno chodila sama,
ale tentokrát se nedalo odhadnout, co mě může čekat. Chvátali jsme
cestou necestou rozrytým parkem, ve kterém nebyla ani noha. „Škoda že to
nespadlo támhle,“ prohodil pan Zendulka směrem k sokolovně, kde byla
tehdy ubytovaná německá posádka. To už jsme byli na přední louce parku,
důkladně rozvalené zásahem. Otevřel se nám výhled Třebízského ulicí
dolů směrem k Mánesově a Vinohradské. Ve vzduchu byla oblaka kouře a na
ulicích mraky lidí. Všichni neobvykle těkali a kmitali sem a tam,
chvatně se shlukovali a stejně rychle rozbíhali jako mravenci, kterým
právě rozhrábli mraveniště. Mezi nimi pospíchala k parku moje maminka. A
s ní slečna Olga Putzkerová, vedoucí našeho dětského rozhlasového
souboru. Nechápala jsem, kde se tu bere, protože bydlela až úplně nahoře
v Šumavské. Milovala nás jako svoje děti a teď kvapem obíhala celé
Vinohrady, aby se ujistila, že se žádnému z nich nic nestalo.
Náš
dům byl v pořádku. Když začaly padat bomby, maminka vytáhla nedopečené
buchty z trouby, uhasila oheň ve sporáku a běžela do krytu. To už za ní
řinčelo sklo z velikých chodbových oken. Když odhoukali, poslal domovník
pan Kubíček všechny lidi nahoru zjistit, jestli někde nehoří. V našem
bytě bylo černo kouřem, ale ten se naštěstí valil jen rozbitými okny z
protějšího rohového domu proti Čechovým sadům, kde už silně hořelo horní
patro od zápalných bomb. Ten dům pak prohořel až do prvního poschodí. Z
druhé strany ze dvora se kouřilo z Maceškova uzenářství na Vinohradské,
které dostalo plný zásah. Pan Kubíček a několik mužských, co nebyli v
práci – (zřejmě bratři Svobodovi, kteří měli v přízemí chemickou
čistírnu) – vyběhlo duchapřítomně na půdu. Tam už zápalná bomba
prohořela do jednoho z bytů v pátém patře, kde nebyl nikdo doma. Pan
Kubíček nezaváhal a rozbil dveře sekerou. Uvnitř byla naprostá tma,
protože bylo zatažené zatemnění. Nájemníci bytu se zřejmě mínili vrátit
až večer. Hořela zatím jen postel s peřinami.
Před všemi byty
byly povinně bedničky s pískem a kbelíky s vodou, což se teď vyplatilo.
Domovník tak doslova zachránil dům a stal se hrdinou dne. Všude se
nenašel někdo tak pohotový a na hasiče se stála fronta, když hořelo na
tolika místech najednou. Pan Kubíček byl muž činu po všech stránkách. Na
ploché střeše do dvora pěstoval za protektorátu králíky a domovinu –
jak se tehdy říkalo tuzemskému tabáku. Vyběhla jsem za ním na střechu,
odkud je perfektní přehled po všech vinohradských střechách. Z
nesčetných míst kolem dokola stoupaly sloupy černého kouře. Taky ze
synagogy, jejíž dvě věže s pohádkovými zlatými kupolemi tvořily do té
doby tak výraznou dominantu našeho obzoru.
A pak se vrátil z
kanceláře tatínek, kterého bombardování zastihlo při cestě k obědu na
kraji Karlova náměstí. Přečkal tu zlou chvíli schovaný v nejbližším
domě, do kterého mohl skočit. Poslední z rodiny se dostavil můj starší
bratr. Taky neměl vyučování a byl u kamaráda na Jarově. Tam kupodivu
neslyšeli vůbec nic. Po konci poplachu se v klidu vydal domů. Cestou
zjistil, že nejedou tramvaje a rozrušení kolemjdoucí mu líčili, jaké je
na Vinohradech boží dopuštění.
Konečně jsme byli všichni čtyři
pohromadě. Odklízeli jsme střepy a narychlo zakrývali vytlučená okna.
Máti zatopila ve sporáku, vyklopila z pekáče polosyrové povidlové
buchty, rozplácala je na placky a upekla přímo na plátech starého
kachlového sporáku. Připadaly mi jak božská mana. V budoucnu jsem
dokonce škemrávala, aby je maminka zase udělala, ale už nikdy se na
jídelníčku neobjevily.
V noci byl další nálet na Drážďany. Když
zaječely sirény, seběhlo se nás ve sklepě tolik, že kryt nestačil a
museli jsme sedět i v uličkách mezi kójemi s uhlím na židlích
přinesených z bytů. Trvalo tentokrát dlouho, než jsme se mohli vrátit do
postelí. Nálada byla stísněná, ve vzduchu visel strach a nikomu nebylo
do řeči.
Naše bezprostřední okolí se změnilo. Z některých domů
zbyly jen kupy sutin. Jiné se podobaly velkým bizarním domečkům pro
panenky, v nichž bylo vidět naráz všechna podlaží – každé jinak
vymalovené či vytapetované, s obrázky na zdech, sem tam stojícími kusy
nábytku a různými až surrealistickými detaily.
Nezměnilo se jen
místo – změnili jsme se i my. Ochutnali jsme skutečnou hrůzu války, a na
to se nedá zapomenout. I když celá ta apokalypsa netrvala déle než pět
minut. Někdo měl smůlu, jiný štěstí v neštěstí. Květa Sedláčková ze
třídy zůstala stát s maminkou jen čirou náhodou v té půlce pokoje, která
se nepropadla až do přízemí. A dvě ze spolužaček už nikdy do školy
nepřišly. Nevím, kde zahynula Mařenka Vosecká. Druhou si už nepamatuju
jménem. Domu, kde bydlela, se bomby sice vyhnuly, ale její maminka byla
pradlena a ten den zrovna pracovala na nějaké z těch neblahých adres.
Jedenáctiletá dcera jí tam v kastrůlku přinesla jídlo a zůstaly tam
obě.
Když jsem se ráno příštího dne probudila, moje první cesta
vedla k oknu, jestli to všechno nebyl jen šeredný sen. Ale Maceškův dům
ve dvoře nestál. Na jeho místě zela jen očazená díra jak po vykotlaném
zubu. Vedle okna jsme měli na poličce akvárium. Rybičky se v něm ladně
poflakovaly jako by nic. Připadlo mi absurdní sypat jim dafnie, když
včera všude kolem zahynulo tolik lidí. Ale pak mi došlo, že to je to
nejrozumnější, co se dá udělat. Život se včera nezastavil – bylo nové
ráno a bylo třeba nakrmit rybičky.
Hana Lamková, nar. 1934, bytem tehdy i teď Mánesova
Po náletu jsem skončila v nemocnici
Zasílám
vám mé vzpomínky na nálet na Vinohrady. Bylo mi tehdy dvanáct let. V té
době byly v Praze často ohlašované nálety, ale protože letadla vždy jen
proletěla, nikdo jim nevěnoval pozornost. Byla jsem právě na hodině
klavíru a když jsem odcházela, začala houkat siréna. Šla jsem přes
Riegrovy sady domů, svítilo sluníčko a už jsme viděli v obrovské výšce
na bezmračné obloze třpytící se svazy letadel. Najednou začalo peklo.
Bylo vidět padající bomby, utíkala jsem pod svah a to mi zachránilo
život. Byla jsem raněná, spadl na mne kus hlíny nebo kámen od bomb,
které dopadaly nedaleko ode mne a cítila jsem velkou bolest v zádech. Z
domu se sypalo sklo, při dopadu bomb vylétaly obrovské gejzíry zeminy,
byla téměř tma a bomby dělaly strašný rámus.
Když to skončilo, šla
jsem do nejbližšího domu a tam počkala do konce náletu. Maminka už mne
hledala a hned jsem si šla lehnout. Večer přišel můj strýček - lékař,
myslel, že mám poraněná žebra, později však zjistil, že mám buď
natrženou, nebo roztříštěnou ledvinu. Bylo vidět, jak ho to polekalo a
šel hned volat do nemocnice. Za delší čas pro mne přijeli zdravotníci.
Odváželi mne na nákladním autě, na kterém byly připevněny tři šibenice
nad sebou a na nich šest nosítek. Cesta nebyla příjemná, měla jsem
strach, že vypadnu. Každou chvíli jsme přejížděli trosky a kolem nás
hořely domy. V nemocnici zjistili, že mám ledvinu jen prasklou a odvezli
mne na pokoj. Za chvíli ale houkala siréna, a tak mne a všechny děti
odnesli do krytu. To se stalo několikrát za noc, a tak nás potom v krytu
už nechali. Vedle mne ležela osmiletá holčička, která bydlela v domě,
na jehož místě dnes stojí Tančící dům. Jejich dům dostal přímý zásah a
její matka, otec i bratr tam zahynuli. Té holčičce to nikdo neřekl, měla
vnitřní zranění a nesměla jíst a tak pořád vzpomínala, že maminka právě
vytáhla z trouby fazole, měli obědvat a kvůli náletu to už nestihli.
Zajímal by mne její další osud. Mne pak odvezli na venkov, šest týdnů
jsem musela bez hnutí ležet a ledvina mi srostla. Do Prahy jsme znovu
přijeli až po válce. Chodili jsme s maminkou kolem vybombardovaných domů
a bylo neuvěřitelné, že na krátkém zbytku podlahy, která zůstala po
straně jednoho vybombardovaného domu, stála neporušená kredenc nebo
židle a na zdi visely obrazy.
Marie Skřivánková
Nejsilnějším pocitem byl údiv
V únoru 1945 mi bylo skoro šest let, bydleli jsme v Trojické ulici naproti kinu Vyšehrad. S rodiči jsme se šli po náletu podívat ven, co se děje. První, co si pamatuju, byla veliká záře – hořely malírny Národního divadla nad botanickou zahradou. Z dáli to bylo působivé panorama... Navíc botanickou zahradu jsem dobře znala, chodili jsme si tam hrát. Pak jsme tam nějaký čas nesměli.
Samozřejmě si pamatuju zasažené Emauzy, stojící vlastně hned vedle nás. Ale nejen Emauzy. Bomby zničily i řadu domků po levé straně ulice Pod Slovany, pokračující do Václavské. Od té doby se místu říká Bouračka. Vznikl tam malý parčík, kam dneska chodí lidé venčit psy, jde vlastně o jediné místo v Podskalí, kde se to smí. Od Bouračky na Palackého náměstí tehdy vedla chodba, kam lidé utíkali jako do krytu.
My s rodiči trávili v krytu ve sklepě našeho domu někdy celé dny i noci. Vždycky, když zahoukaly sirény, sbalila jsem kominíčka pro štěstí a utíkali jsme se schovat. V krytu jsme měli postele, peřiny, zařízení na vaření… Samozřejmě jsem se vždycky bála! S ničím jiným v životě se takový strach nedá srovnat. Snad jen, když jsem poprvé letěla letadlem (ale to míním spíš v žertu).
Po náletu 14. února byli všichni na ulici v šoku, vůbec nechápali, co a proč se vlastně stalo. I mým nejsilnějším pocitem byl údiv – ale jako dítě jsem se divila hlavně tomu, jak se tak najednou změnily budovy, které jsem znala. Později jsem se dozvěděla i o lidské oběti z naší ulice. Sousedé z nedalekého domu měli dceru, čtrnáctiletou dívenku, kterou i v pohnutých dnech konce války posílali na Smíchov na klavír. Na Popeleční středu si vzala noty, a když přecházela Palackého most, zabilo ji to.
Naši rodinu zasáhl nálet naštěstí jen hmotně. Moje maminka měla malé květinářství v Ječné 18. Dole byl krám, nahoru po schodech dílna a kumbál, který zasáhla bomba taky. Když jsem se tam šla s maminkou podívat, spadlo na mě nějaké uvolněné prkno a sesypala se spousta skla, ale naštěstí se mi nic nestalo. Ještě dlouho potom tam byl jenom kráter. Květinářství vybudovala maminka se svými sourozenci, kteří bydleli v Lípové ulici. Nakonec jim ho znárodnili komunisti, i když Zápotocký říkal, že malým živnostníkům se nic brát nebude.
Z konce války si pamatuju i ženy s ranci peřin a ubrečenými malými dětmi. Přišly se schovat do kina Vyšehrad před ustupujícími okupanty, kteří řádili na Pankráci. Viděla jsem i hořící Staroměstskou radnici. S rodiči jsme pak už o náletu 14. února 1945, pokud si pamatuju, nikdy nemluvili. Ani o konci války. Nějak jsme ty vzpomínky radši všichni vytěsnili. Málokdo si dneska uvědomuje, jak nezvyklé máme štěstí, že se tady už sedmdesát let neválčilo. Lidi pořád na všechno nadávají, ale toho, jak dlouho máme mír, si neváží.
Miroslava Richterová