Vzpomínky na nálet 14. února 1945

Při příležitosti 70. výročí spojeneckého náletu na Prahu vyhlásily Noviny Prahy 2 soutěž o nejzajímavější vzpomínku na tuto tragickou událost. Osobní i zprostředkované příběhy byly ve velké většině otištěny, úplně všechny se do novin nevešly a zveřejňujeme je proto na tomto místě.

Několik týdnů zasílali čtenáři Novin Prahy 2, tištěného měsíčníku vydávaného městskou částí Praha 2, vlastní příběhy a vzpomínky na nálet 14. února 1945. Většinou jsou dojemné a smutné, nálet měl pro Vinohrady a část Nového Města zničující a tragické následky. Mnozí z vás si tehdejší den pamatujete do nejmenších detailů a poskytujete tak cenná svědectví o této temné kapitole na sklonku 2. světové války. Většina vzpomínek vyšla knižně v publikaci Popel Popeleční středy.

Všechny příběhy na téma „Vzpomínka na nálet 14. února 1945“ najdete zde:

 

Zajatkyně Grébovky

Své rané dětství jsem prožila v jednopokojovém bytě ve Vysočanech. Jako dělnické dítě jsem chodila do jeslí i do školky. V roce 1944 dostal táta práci jako zahradník v Grébovce. Důležité bylo, že dostal i byt v zahradnickém domku, v zahradě sousedící s Grébovkou. Najednou jsme měli tři místnosti, o WC jsme se dělili jen s jednou rodinou a voda byla v kuchyni. Navíc okna byla do zahrady, kde jsme trávili všechny volné chvíle. V objektu byly ještě dva menší domy s nájemníky. I jedna německá rodina. Tedy jenom matka se čtyřmi dětmi, otec – letec bojoval a padl. Byli jsme zvyklí na kolektiv a brzy jsme se s nimi skamarádili. Ony od nás převzaly pár českých slov a my pár německých a pro naše hry to úplně stačilo. Druhým nájemníkem v domku byli Cimlerovi se dvěma holčičkami. Bráška chodil s Boženkou do školky. Evička byla mimino.

Grébovka bývala eldorádem mých dětských her. Stačilo vyběhnout z přízemního domku a za malou chvíli jsem si mohla hrát. Rozložité stromy přímo vybízely k lezení až do oblak nebo alespoň tam, kam se šestileté srdíčko odvážilo. Zdánlivě nekonečný park umožňoval dětské fantazii vytvořit si prakticky jakékoliv prostředí, kde lze řídit stříbrná letadla, prohánět zákeřné piráty a osvobozovat jejich zajatce. Vždy jsem v těchto svých hrách vítězila a vůbec mě nenapadlo, že se jednou stanu sama zajatcem Grébovky.

Sestra Milada chodila do školy a já jsem už mohla být ten necelý půlrok doma. Táta pěstoval králíky, trávy bylo všude dost. V září jsem i já šla do první třídy. Vybavená tabulkou, dřevěným penálem a jednoduchou aktovkou z lisovaného papíru imitující kůži. Zavřu oči a vidím naši třídu, velikou tabuli a na ní nakreslené okno, dveře, stůl a německá slova. Do školy jsem chodila ráda, ale brzy začaly houkat sirény a my jsme byli víc doma než ve škole. Překulil se leden a 14. února měl náš tatínek narozeniny.

To ráno roku 1945 začalo stejně jako předcházející. Kvůli nebezpečí náletů odpadlo vyučování. Náhradou je stránka početních příkladů a čtení z Poupat. Siréna oznamuje přípravu k náletu. Ale to už bylo mockrát. Toho se nebojím. Maminka jde pootevřít pro každý případ okna do pokoje a já rychle využívám chvíle. Uklízím školní věci a chystám se ven. Táta sedl na kolo a jel pro brášku do školky, chtěl nás mít pohromadě. Také paní Cimlerová vyběhla a mezi dveřmi zavolala: „Evička spí, ale...“ „Samozřejmě, “řekla naše maminka. Mne ale Evička moc zajímala, a tak jsem ji šla zkontrolovat, snad moucha, snad já - najednou Evička otevřela oči a chystala se k pláči. Vytáhla jsem ji z kočárku a jako kotě jsem ji táhla k nám. Mamince se to nelíbilo, ale moje starší a silnější sestra si ji převzala a na další nezbyl čas. Vtom zakvílí siréna znovu a do toho pronikavý zvuk šíííííííí. Ohlušující rána a zachvění celého domu mě nutí k útěku. Otvírám dveře, ale nějaká síla tlačí dveře zpět. Pravá ruka zůstala za dveřmi. Prsty mohu hýbat, ale protáhnout ruka zpátky nejde. Rozhlížím se kolem sebe. Strop se propadl jen na jedné straně a kolem mne bylo plno cihel a kusů dřev. Napůl stojím, napůl sedím a na chvíli jsem nebyla schopna promluvit. Maminka byla zasypaná vedle v pokoji a na její volání se nejdříve ozvala sestra, která prošla provalenou stěnou a viděla tu hrůzu zvenku. Plakala, ale dokázala přivolat pomoc. Dva muži rozbili část dveří, vytáhli mě z trosek a jeden z nich mě odnesl do zahradní restaurace v parku. Posadil mě na židli a odběhl pryč.

Rozhlížím se po známém prostředí, které působí cize a nepřátelsky. Sedím tu v nepříliš teplém oblečení a v punčoškách. Holinky, v kterých jsem se chystala ven, zůstaly v troskách domu. Podívala jsem se k východu a tam seděly dvě staré černé ženy. Ani se nepohnuly a dívaly se na mne. Najednou mám naprostou jistotu. Hlídají mě, abych jim neutekla. Dětská fantazie začíná pracovat naplno. Stávám se zajatcem Grébovky. Sedím, dívám se do země, přesvědčuju sama sebe, že mě nic nebolí, nemám hlad, není mi zima. Vždyť to je jen ošklivý sen a já se za chvíli probudím. Ženy na mne mluví, ale já se jen mračím. Stmívá se. Čekáme. No co, rozhodnu se pro útěk. Obejdu obě ženy a vybíhám na cestu. V ohybu cesty vidím tátu, jak vede kolo, na něm Milada a Jára a vedle máma. Vzdálenost mezi námi rychle mizí a já teprve teď pláču a je mi moc dobře v mámině náručí.

Věra Čepková

 

Rána z jasného nebe

Přišlo to doslova z jasného nebe.

Na začátku roku 1945 žila Praha ve znamení sirén tří stupňů: výstraha, poplach, konec poplachu. Pražané pomalu otupěli a do krytů moc nespěchali.

Tenkrát mi bylo 19 let a jako studentka gymnázia ve Slezské, zavřeného gestapem pod záminkou protistátní provokace, jsem byla „totálně nasazená“ jako tramvajačka ve vozovně Pankrác.

Toho dne jsem měla službu ve vozovně od 12 hodin jako záloha pro střídání směn. To byl čas, kdy se poplašné sirény ozývaly nejčastěji a muselo se do krytu. Toho čtrnáctého byla jasná obloha a tedy poplach pravděpodobný. Do práce jsem tedy nespěchala. Všechno se seběhlo bleskově. Sotva jsem vyšla z domu, přivalil se hluk letadel, v němž skoro zanikaly sirény, a zároveň zahřměly ohlušující blízké výbuchy a nato silné souvislé bombardování.

Nevím, jak dlouho to trvalo, než odhoukali konec. Vozovna Pankrác dostala zásah, byli tam ranění i mrtví. Snad jsem se tehdy podruhé narodila a malé zdržení odchodu mi zachránilo život. Jasná předjarní obloha a klamavé zkoušky sirén mě však strašily ještě po mnoha předlouhých letech.

Drahomíra Šlechtová

 

Osudný šrapnel

Deset dní před mým prvním rokem života, tedy dne 14. února roku 1945, nesla moje matka oběd tátovi, který pracoval u pana Duška jako hodinář. Já byl v kočárku a můj o dva roky starší bratr cupital vedle matky. Byli jsme prý na jižní straně Karlova náměstí, když sirény hlásily letecký útok bombardérů. Matka utíkala k protileteckému krytu, který byl naproti kostelu sv. Ignáce v parku. Bomby však začaly padatblízko nás na Emauzský klášter, na Faustův dům. Tlakovávlnapřevrhla kočárek a letoucí šrapnel či kousek něčeho jiného mně trošku roztrhl krk u hlasivek. Celý život jsem měl potíže s hlasivkami. Když jsem například zaučoval nového pracovníka a musel jsem dlouho mluvit, tak jsem pak dva měsíce stále pokašlával. Až v 65 letech se mi hlasivky spravily tak, že už mi mluvení nedělá potíže. Po válce jsme bydleli na Karlově náměstí č. 34. Takto se událost ze 14. února 1945 dotkla mého života.

Bohuslav Hofman, Nové Město

 

Trosky a popel na Popeleční středu

Na jaře 1945 mi bylo jedenáct let a chodila jsem do první třídy měšťanky ve Slezské ulici na Vinohradech. Ovšem „chodila“ je trochu silné slovo, kvůli nedostatku uhlí jsme v těch dnech vlastně do školy jen chodili občas pro úkoly a jinak jsme měli téměř stále volno.

Na Popeleční středu, 14. února, jsem si dopoledne hrála s kamarádkou Marcelou v parku, a když se přiblížil čas oběda, rozezněly se po Praze sirény. Nebylo to ale nic neobvyklého, tak jsem v klidu došla domů do našeho suterénního bytu v Budečské. Tehdy Humboldtově ulici číslo 5. Sirény se ale tentokrát ozvaly po chvilce znovu a po několika minutách se najednou za oknem nějak zvláštně setmělo a já a maminka jsme viděly, že vzduch za oknem je plný prachu. K tomu se přidal strašný hluk a kromě toho jsme viděly podivné záblesky něčeho, co se snášelo k zemi – v první chvíli jsem myslela, že z letadel shazují hořící sirky, což byl samozřejmě nesmysl. Po chvíli mě napadlo, že to budou asi zápalné bomby. Teprve po letech jsem se dozvěděla, že šlo o odlesk hliníkových pásků shazovaných z letadel, jejichž účelem snad bylo zmást radary. Krátce nato bylo slyšet první výbuchy, přímo explodovat nějakou bombu jsme ale neviděly – což asi bylo jedině dobře, neboť jsme se s maminkou dívaly ven skrze zavřené okno. Zpětně je mi jasné, že to byla velká hloupost, kdyby tlaková vlna vyrazila sklo, mohly jsme obě špatně skončit.

Ten den měla má babička pohřeb, navzdory nebezpečí jsme se tedy s maminkou vydaly na Olšanské hřbitovy. Pamatuji si, jak hořela Vinohradská synagoga, která stála za rohem našeho domu. Všude byl chaos, mnoho domů hořelo, některé už se zřítily, poplachové sirény stále houkaly a do toho jezdily po Vinohradské ulici, tehdy se jmenovala Schwerinova, sanitní a hasičské vozy, také se zapnutými sirénami. Byla jsem z toho všeho hrozně vyděšená a prosila jsem maminku, abychom se vrátily domů, ale maminka to odmítla a trvala na tom, že se pohřbu musíme zúčastnit.

Na pohřeb samozřejmě dorazilo jen velmi málo lidí, byli jsme rádi, že vůbec přišel kněz. Ulevilo se nám, když jsme se na hřbitově potkaly s tatínkem, který doprovázel dědečka ze Žižkova. Zatímco kněz hovořil, slyšeli jsme zdálky palbu z protiletadlových děl. Ten zvuk mi utkvěl v paměti ještě více než výbuchy leteckých pum a dodnes špatně snáším silvestrovské oslavy, kdy lidé odpalují do vzduchu všelijaké rachejtle a petardy. Chápu, že to k oslavám Nového roku patří, ale nemohu si pomoci.

Z pohřbu jsme se vraceli Mánesovou ulicí, jasně si vzpomínám na hořící dům na rohu ulic Mánesovy a Kanálské (dnešní U Kanálky). Před domy v Mánesově ulici stáli či seděli lidé, kterým se podařilo zachránit jen pár drobností, obzvláště si vybavuji vynesené stoly a přes ně přehozené peřiny. Všichni ti lidé měli ve tváři výraz naprosté bezmoci a prázdnoty. Nevím, jestli všichni byli Češi nebo zda mezi nimi byli i Němci, pamatuji si jen jejich zoufalství, kdy během chvíle přišli o své domovy a netušili, co se s nimi bude dít dál.

Později jsem se dozvěděla, že bomby zasáhly i naši školu. Místnost, kde sídlila má třída, dostala přímý zásah. Nechci ani myslet na to, co by se stalo, kdyby byl uhlí dostatek a my bychom normálně seděli ve škole... I tak jsem při náletu přišla o tři spolužačky, jejichž jména si dodnes pamatuji – Marie Vosecká, Věra Váchová a Irma Hochmannová. Vím, že je to možná poněkud nepatřičné, ale v paměti mi utkvěl i takový detail, že jsme ve třídě měli výstavku našich výtvorů z předmětu ručních prací, kam učitelé zařadili také můj límeček (že patřil k nejhezčím výrobkům z celé třídy, byla spíše zásluha mé maminky, než má vlastní). Tenkrát mě dosti mrzelo, že límeček vzal, stejně jako celá místnost, zasvé.

Po zbytek války jsme chodili do ostatních vinohradských škol, naše škola byla znovu otevřena až po prázdninách. Že do druhé třídy měšťanky půjdu už v osvobozeném Československu, jsem samozřejmě onu mrazivou, byť slunečnou únorovou středu vůbec netušila...

Ludmila Navrátilová, Polská ulice

 

Úprk domů

Myslím, že každý obyvatel naší dvojky zná budovu Raisovy školy ve Slezské ulici. Ale málokdo asi ví, že v této budově bývala před II. světovou válkou a během ní soukromá obchodní škola Cecilie Hlaváčové-Blochové. Ještě mi nebylo ani sedmnáct let a v červnu jsem se stala její absolventkou. Moje první zaměstnání bylo v Revizní a účetní kanceláři pana Augustina Seimla v Řípské ulici…

V den, kdy se uskutečnil nálet na Prahu, jsme s kolegyní po ohlášení náletu, kolem poledne, jako vždy stáhly roletu, která uzavírala vchod aokno do ulice, a vybalily kastrůlky, že si ohřejeme na kamnech oběd. Nikdy nás nenapadlo, že bychom měly jít do krytu. Pojednou tlaková vlna prohnula roletu, sklo se vysypalo do místnosti. Vzápětí jsme slyšely detonace, hluk, a to už jsme stály vedle sebe a nevěděly, co se začíná... Pojednou jsme slyšely, jak cosi děsivého propadá jedním patrem do druhého. Chvilku bylo ticho. Otevřely jsme dveře na chodbu. Nic jsme neviděly, prach, sutiny, rozbitá okna na dvorek a klapot podpatků, jak obyvatelé domu utíkali po schodech do krytu. Ukázalo se, že vedlejší dům ve Slezské ulici, se kterým náš dům měl společný vnitroblok, dostal přímý bombový zásah. Zmatek, hrůza, bezradnost. Náhle se objevil náš šéf a poslal nás domů. Já jsem neměla moc rozumu, ale chtěla jsem co nejdříve být se svou rodinou. Běžela jsem. Všude plno střepů, prachu, kouře, sanitky, lidé pobíhali. Asi jsem to všechno ani moc nevnímala, jen jsem to „brala“ na Tylák, Nuselskými schody, Nuslemi, Michlí. Bydleli jsme v Michelské ulici, která se vine do kopce, na rohu restaurace Sparta. Tam jsem vyděšená, špinavá, znavená tím sprintem padla živá mamince do náruče.

Věra Burešová, Slezská ulice

 

Vyučování tím pro nás skončilo

Ten den jsem se už vrátila ze školy - chodila jsem do 3. třídy Raisovy školy ve Slezské ulici a bydlela na začátku Italské.

Na houkání sirén jsme si už zvykli, a nebrali jsme je moc vážně. Do sklepa jsme nechodili. Ale ten den to najednou začalo bouchat hodně blízko. Seběhly jsme se  všechny – maminka a sestry – a v tmavé chodbě uprostřed domu a se strachem poslouchaly, co se kolem nás děje. Bomby padaly všude kolem, slyšely jsme tříštění skla na schodišti a bylo nám hodně úzko. Naštěstí se nám nic nestalo. A štěstí měl i náš táta, který se zdržel u kolegy na Francouzské ulici a zůstal v jejich krytu. Po cestě, kterou se měl vracet domů, ležely po náletu domy v troskách a zely krátery po bombách.

Bohužel na to doplatily dvě mé spolužačky – Adriena Antoni  bydlela proti Vinohradskému divadlu a zasáhly ji střepiny rozbitého okna,vykrvácela. Libuška Kučerová se právě vracela ze zkoušky dětského rozhlasového souboru, když ji u „Tabákové režie“ - dnešního Ministerstva zemědělství na Slezské – zasáhla tlaková vlna výbuchu a zabila ji. Bylo to moje první setkání se smrtí někoho, koho jsem znala, a dodnes jsem na to nezapomněla.

Když jsme pak po náletu vyšly ven, viděly jsme tu zkázu. V naší ulici zničený dům, na náměstí  u kostela sv. Ludmily krátery, pobořené divadlo, kousek dál zničená synagoga. I naše škola dostala zásah. Pro nás tím vyučování skončilo a pro úkoly nám od té doby chodili rodiče.

Do školy jsem začala zase chodit až po květnové revoluci.  Vybombardovaná “Raisovka” zůstala dlouho uzavřená – náhradní škola byla „až“ u vodárny, v Kladské ulici. Nálet byl pro nás poučením, až do konce války jsme při každém zahoukání sirény poctivě chodili do sklepa. Na hlášení o letecké situaci si pamatuji dodnes: „Nad říšským územím není žádný nepřátelský bombardovací svaz. Opakuji…” Toto hlášení si český humor upravoval po svém: Nad říšským územím  lítají kufry s uzeným. Ich wiederhole – hoď sem kufr, a ať už je dole!

Anna Křivanová, Italská ulice

 

Babička nás zachránila duchapřítomností

O náletu na Prahu 14. února 1945 jsem se dozvěděla od babičky. Byli jsme jeho přímí účastníci…

S rodiči a bratrem jsme bydleli na Vinohradech ve Šmilovského ulici č. 8 a babička s dědečkem ve stejné ulici, ale v č. 12. Z vyprávění babičky vím, že každý den v poledne kolem 13. hodiny chodila pro nás, děti, k nám, pak šla s námi do Grébovky. Toho dne, 14. února 1945, to bylo stejné jako každý jiný den, jenže do Grébovky jsme se tentokrát nedostali. Než nám maminka stačila vyndat kabátky ze skříně, ozvala se ohlušující rána a bomba prolétla pokojem. Maminku tlak vzduchu po výbuchu vrazil do skříně a nemohla se dostat ven. Babička s námi stála v předsíni a nevěděla, co se stalo. Instinktivně nám schovala hlavy do klína, abychom nevdechovali prach, a čekala na někoho, kdo nás osvobodí – snese – schodiště bylo rozbité. Za nějakou dobu nás vyprostili, ale maminka zůstala zaklíněná ve skříni a půl hodiny nemohla ven. Uprostřed pokoje se po dopadu bomby udělal velký kráter, který pak maminka zázrakem obešla a vyběhla z baráku celá uprášená a zděšená. Nikdo z přihlížejících nevěřil, že by v baráku byl někdo živý.

Opravdu to byl zázrak, že maminka nepřišla o život. Tatínek s dědečkem byli v práci a byli rádi, že jsme to všichni přežili. Chtěla bych poděkovat babičce, která už nežije, že nám svou duchapřítomností zachránila život.

Eva Kauerová, Vinohrady

 

Popeleční středa roku 1945

Vzpomínku na ten den mám stále živou. S ní mám spojenou další neméně pozoruhodnou… Bylo mi tenkrát třináct let a s rodiči jsem bydlel v Mánesově ulici poblíž Jiřího náměstí. Jako chlapec jsem ministroval v blízkém kostele Nejsvětějšího Srdce Páně. V onen zmíněný den, 14. února byla shodou okolností právě Popeleční středa, začátek postní doby. V ten den kněz žehná čela věřících popelem a říká při tom: Pamatuj, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš. Jako by tato slova předznamenávala něco, co za krátký čas nastalo.

V onen tragický den jsem se vrátil z kostela domů, když kolem poledního záhy po zaznění sirén ozvala se ohlušující rána, stěny domu se zachvěly a vysypala se všechna okna do ulice. Šikmo naproti našemu domu na rohu ulice U Kanálky a Mánesovy byl zasažen rohák, bomba proletěla domem a polovinu jej zbořila. Nešťastnou náhodou to tam zabilo mého o rok staršího kamaráda i s jeho otcem. Oba se šli po zaznění sirén podívat ze zvědavosti před dům, tak jako mnozí jiní, a to je stálo život. V posledních letech války byly totiž často ječivým hlasem sirén ohlašovány nálety, k bombardování však v Praze nedocházelo, a proto lidé byli málo ostražití. Většinou do krytů nechodili, stáli venku a snažili se na nebi zahlédnout přelétávající letadla. Tentokrát však na to řada lidí doplatila svým životem.

Ještě dlouho potom jsem stále cítil onen charakteristický pach ze spáleniště a zůstává ve mně stále vzpomínka na známé memento Popeleční středy, které se tak u mnohých osudově naplnilo.

ThDr. Jiří Huber, Vyšehrad

 

Nálet

Jsem pamětnice 14. února 1945, ročník 1930. Nastoupila jsem jako úřednice do kadeřnictví na rohu Ječné a Lípové (Pivovarský dům). Byla jsem v podnájmu u známých v Malé Štěpánské. Ten nálet byl opravdu kolem poledne. Houkaly sirény, ale do krytu se nechtělo nikomu z personálu. Jenže náčelník domu procházel byty a provozovny a muselo se jít. Kryt byl o dvě patra níž. Bomba padla před krám, do telefonní budky v Ječné ulici a způsobila zde kráter. Výlohy vytlučené, prach se dostal až do krytu, třásla jsem se strachy…

Pracovala jsem s dcerou bytné (už kadeřnice) a hned po skončení náletu pro nás přišel její otec. Když jsme se vrátili domů do Malé Štěpánské, okna byla vytlučená, všude spoušť. Na rohu naší ulice byla hospoda, půlka byla po náletu v suti. Jedna paní z toho domu si v krytu vzpomněla, že si zapomněla vzít peníze, tak se pro ně vrátila a ono ji to i s domem vzalo s sebou. Emauzy hořely… Nevím, jak to se všemi dopadlo, oběti z okolí byly pokládány do kostela sv. Ignáce k identifikaci.

V rodinném albu mám dodnes fotku Malé Štěpánské, kde je dům, co bomba vzala tu paní. Foceno z naší prádelny…

Marie Bauerová, Svobodova ulice

 

Byla to předtucha, nebo jen náhoda?

Tuto příhodu znám z vyprávění svého otce, a nyní se chci o ni podělit se čtenáři Novin Prahy 2. V Šumavské ulici č. 4 žili v prvním patře starší manželé. Paní byla velice nemocná a špatně se pohybovala, a tak větší část dne trávila v posteli v ložnici. Manžel se o ni pečlivě staral a vařil obědy, které jí nosil do ložnice.

V onen osudný den, 14. února 1945, když byl čas k obědu, manželce řekl, že je oběd již uvařen a že jí ho, jako vždy, přinese do ložnice. Paní se však nečekaně rozhodla, že půjde do kuchyně ke stolu, kde si oběd sní. Zřejmě zde zafungovala nějaká předtucha, protože jen odešla do kuchyně, ozvala se strašná rána a její postelí proletěla letecká puma, která skončila až v přízemí, kde je dodnes patrný uražený kus žulového schodu. Protože nevybuchla, museli být všichni obyvatelé domu a okolních domů evakuováni a pumu museli zneškodnit zajatí Němci. Tak jí vlastně rozhodnutí změnit svůj zvyk obědvat v ložnici zachránilo život.

Jiří Železný, Šumavská ulice

 

Prožíval jsem to znovu a znovu

Žil jsem s rodiči v Mánesově ul. č. 44 od roku 1940. Ale po část doby válečné a zároveň předškolní jsem pobýval u prarodičů v lesní hájovně na Českomoravské vrchovině. V lednu 1945 jsme však s maminkou přijeli do Prahy, abychom zde spolu s tatínkem oslavili mé šesté narozeniny. Otec v té době pracoval v pojišťovně na Václavském náměstí. A přišel čtrnáctý únor, bylo krátce před obědem, díval jsem se z okna kuchyně ve třetím patře, směrem do dvorního traktu. Maminka byla u kuchyňských kamen, vařila. Tu jsem spatřil přilétající letadla a volal jsem: „Mami, letí, letí!" Zazněly detonace, nastala tma. Tlaková vlna mne přenesla přes kuchyň a zády „přilepila“ na kachlová kamna. Byl jsem něco málo popálen. Podařilo se nám sejít do krytu, resp. do sklepa domu. Zde jsem slyšel mnoho křiku, odtud jsem pak viděl oba protější domy v plamenech. Dnes (na Vinohradské) je v těchto místech budova jedna a sídlí v ní finanční úřad. Zasažen byl i sousední dům v Mánesově č. 46. Polovina domu se sesunula a sutiny přehradily ulici. To jsem spatřil ale až později. Tyto úděsné prožitky jsem pak po dlouhou dobu prožíval znovu a znovu ve svých snech. Nikomu bych to nepřál!

Ing. Josef Pícha, Mánesova ulice

 

Vzpomínka ze zámoří

V roce 1964 emigroval můj strýc s celou rodinou do Ameriky. Já jsem v té době bydlela s rodiči na Vinohradech v Rybalkově ulici. V roce 1986 nám bylo sděleno, že se bude budovat tzv. Vinohradský trojúhelník, který měl být nad Riegrovými sady, a že se musíme vystěhovat. V té době už jsem byla vdaná a s dítětem. Na třetí pokus jsem si vydupala, že zůstaneme v Praze 2. Byl nám přidělen byt v Malé Štěpánské. A tím se dostávám k náletu. Svoji novou adresu jsem poslala strýcovi do USA a ten odpověděl, že v tom domě bydlel jeho strýc v prvním patře, že v době náletu byl nemocen v posteli a že bomba naštěstí zasáhla druhou část domu. My bydlíme též v prvním patře, ale zřejmě v té části, která byla bombardovaná a dostavěná. Pro zajímavost ještě dodávám, že bratranec, který odešel se strýcem v patnácti letech, do Čech přijel po revoluci na třídní sraz, potkal se se spolužačkou, vzali se a už tu zůstal. Bydlí také v Praze 2.

Lída Valenová

 

Přímý zásah Emauz

Tehdy mi bylo deset let, bydleli jsme v Husově ulici na Pankráci hned za Jedličkovým ústavem… Do školy přišlo hlášení o náletu, tak nás hned pustili domů. Utíkali jsme pryč, a když začal nálet, už jsme byli v okně a koukali na ta letadla… Počítali jsme je, bylo jich 49. A najednou vidíme, jak z jednoho něco klikatě padá, čoudilo to, a ona to byla zápalná bomba. Vylezli jsme na parapet a viděli přímý zásah Emauz. Jenže najednou přímo před naše okno padla bomba, bouchlo to a tlaková vlna nás odhodila, zastavili jsme se až na konci místnosti o skříně. Nikomu z nás dětí se nic nestalo, ale v domě to zabilo dva lidi. 

Bohumil Dobrovolský, Libčice n. Vltavou

 

 

Příběh dle vyprávění mého otce aneb Fatální omyl?

Je 14. února 1945, kolem jedenácté hodiny dopolední. Paní Karla Bičišťová spěchá ulicí Poznaňská (dnešní Jana Masaryka), za svou dcerou Vandou Havlíčkovou a svým dvouletým vnukem Vašíčkem. Cestou se ještě staví na skok v kadeřnictví Bayer, kde prohodí několik slov, slíbí, že se při zpáteční cestě ještě staví.

Paní Bayerová, majitelka kadeřnictví, pro ni má vzkaz, nyní nemá dostatek času, dcera ji očekává. Blíží se dvanáctá hodina a Obchodní škola v Resslově ulici má přestávku. Skupina sedmnáctiletých studentů je shromážděna u hradeb na Karlově, mezi nimi i student Bedřich Bičiště, který před dvěma lety přišel o otce a nyní je zcela závislý na své matce. Studenti sledují dění v parku Folimanka, je docela příjemný den. V okamžiku jim nad hlavami přeletí množství letadel, v probíhající válce nic divného, sirény nevarují občany města před hrozícím náletem. Pravděpodobně se jedná o průlet spojenců nad Německo.

Následující minuty však přesvědčí všechny studenty o opaku. V tomtéž okamžiku vypustí spojenecká letadla, v domnění, že se pohybují nad Drážďany, svůj smrtící náklad. Mladíci na Karlovských hradbách uslyší množství výbuchů, škola končí, studenti se rozebíhají do svých domovů, zpětně zní sirény varující před náletem, bohužel pozdě.

Paní Karla a dcera Vanda se nacházely v době „náletu“ v kuchyni bytu, který byl třaskavinou rozpůlen na dvě části, bohužel v osudné chvíli neměly sebemenší šanci přežít. Dvouletý Vašík byl v pokoji a tlaková vlna jej vrhla pod stůl, takže jediný z celého domu přežil.

Výsledek tohoto omylu byl strašlivý, několik stovek mrtvých, stovky zraněných, několik tisíc lidí bez střechy nad hlavou. Z trosek vybombardovaných domů byly vyproštěny stovky mrtvých. Těla usmrcených lidí byla převezena před chrám sv. Ludmily, kde je identifikovali příbuzní. Na toto osudné místo se dostavil i student Bičiště, který po návratu domů zjistil, že jeho maminka zde není. Přečetl si také vzkaz, že šla za jeho sestrou na Vinohrady.

Během několika velmi děsivých a smutných minut bohužel identifikoval svou matku i sestru. V jediném okamžiku fatálního omylu, za který se nikdy nikdo ani neomluvil, byl v sedmnácti letech z minuty na minutu odkázán sám na sebe.

Bylo 14. února 1945.

Jaroslav Bičiště

V tomto textu jsou veškeré popisované události včetně jmen autentické, dle vyprávění mého otce. Příběh věnuji své babičce Karle Bičišťové, kterou jsem nikdy nepoznal, a svému otci Bedřichu Bičišťovi, který nás opustil před dvěma lety ve věku nedožitých 88 let.

 

Štěstí v neštěstí

Můj táta by měl být správně dítě štěstěny. Ale posuďte sami. Narodil se na svatého Valentýna, v neděli 14. února, 1909. Na Popeleční středu, 14. února 1945, mu bylo 36 let. Právě ošetřil pacienta na zubařském křesle v ordinaci svého domu v Polské ulici č. 16 (tehdy Stiflerova a předtím Nerudova) a odchází si koupit něco k jídlu. Z balkonu vedlejšího domu č. 18 na něj volá jeho sestra, Růžena Chaberová-Kličková: „Až půjdeš zpátky, tak se u nás zastav, něco pro tebe mám.“ Přikývne, zamává a jde dál ulicí nahoru.

Po deseti minutách se vrací a před domem č. 22 si vzpomíná, že Růženě slíbil návštěvu. V ten moment se rozeznívají sirény oznamující nálet. Tomu nevěnuje pozornost a za zvuku sirén vchází do čísla 18 a jde do druhého patra. Zvoní právě u dveří své sestry, když se stane něco nepochopitelného. Obrovský tlak v uších, neproniknutelný prach plný střepů, hlíny, omítky a všeho možného. Stojí na chodbě před zavřenými dveřmi, uvědomuje si strašné ticho, snad neslyší, v očích cítí prudkou bolest a slzy. Dole slyší křik malého dítěte. Dveře se pootevírají a za nimi stojí rozcuchaná a zaprášená Růžena. Táta rozráží dveře; v předsíni je prach, na podlaze hlína, střepy, vyražené dveře z obýváku, ložnice a spousta různých předmětů. V obývacím pokoji je převrácená sedací pohovka a před ní na kolenou Růženin manžel, Zdenek Chabera. Pod pohovkou leží Slávek Kopřiva a v ruce třímá vozembouch. S tím měli hrát a zpívat mému tátovi hodně štěstí, zdraví.

Slávek se začíná hýbat a vylézá zpod pohovky, do které jsou zasekány střepy a kusy dřeva. Zřejmě ještě nikomu nedochází, co se stalo. Na zlomek vteřiny tátovou hlavou proběhne „to přehnali“. Pak všichni zmateně utíkají do sklepa. V přízemí je kočárek se zakrváceným miminem. Růžena ho vyndá a podává Slávkovi a zatáčejí doleva do sklepa. U vchodu je zmatená a zakrvácená Bajerová, matka dítěte. Jak dlouho byli ve sklepě, se dá těžko odhadnout. Po chvilce na sebe začali křičet, protože se špatně slyšeli. To si ale už všichni uvědomovali, že je to nálet.

První ze sklepa opatrně vychází táta, prochází rozraženými vchodovými dveřmi na ulici a se sevřeným hrdlem se dívá nad sebe, jestli barák stojí. Podívá se vedle na šestnáctku, vydechne a sám pro sebe prohlásí „stojí“. Bolavýma a uslzenýma očima se podívá okolo a vidí malé modrozelené plamínky; naproti ve stráni je velký kráter a v něm něco kouří. Při tomto pozorování přibíhá od Vinohradské sokolovny německý voják, v uniformě Wehrmachtu. Když proběhne, otec se za ním ohlédne a vidí, jak zabíhá do vedlejšího domu číslo 16. Rozběhne se za ním, přeskočí vchodové dveře a následuje ho. Dohání ho až u železných dveří na půdu, kde se voják snaží dveře vyrazit. Když tátu uvidí, německy na něj volá: „Rychle, rychle, musíme dveře vyrazit, hoří tam.“ Ein, zwei, drei – společně se rozebíhají po třech, možná čtyřech schodech proti železným dveřím. Dveře povolují a tátovi se objeví hrůzný obrázek na půdní podlaze z cihlových dlaždic, na které leží nebo je do ní zaseknutých asi třicet hranatých, čtyřicet centimetrů dlouhých zápalných bombiček, z nichž prská zapálený fosfor a síra. Rychle mu proběhne hlavou, že to jsou prskavky na oslavu jeho narozenin. Německý voják mezitím sundává z hlavy vojenskou lodičku, uchopí hořící bombičku za druhý konec a prudce s ní mrskne proti taškám ze spodu střechy. Hořící bombička proráží tašky „bobrovky“ a padá vedle domu na chodník nebo zahrádku, kde v klidu dohoří. Táta strhává košili z prádelní šňůry a rozpálené bombičky likviduje stejným způsobem. Němec je ale daleko obratnější, je vidět, že už to někdy někde dělal.

Na pravé straně půdy se jedna bombička zasekla těsně vedle stojatého trámu, který jen neochotně začínal hořet, protože byl natřen kaolínovou protipožární malbou. Společně trám uhasili pískem, který byl vpravo u dveří s plechem stočeným do jakési lopatky. Vedle bedny stál ještě kbelík s hasičskou pumpičkou, který byl ale prázdný, protože byl únor a na půdě mrzlo. Voják bez rozloučení utíkal z půdy a vzdáleně bylo slyšet, jak jeho cvočky na botách cvakají o žulové schody. Táta si znovu uvědomil palčivý vzduch prosycený sírou a dýmem. Rozhlédl se ještě po půdě a pomalu scházel po schodišti. Ve druhém patře přejel očima zavřené dveře bytu a ordinace. V přízemí prošel vyvrácenými dveřmi na dvoreček a viděl, že kus protějšího domu chybí. Po domě a po ulici chodili a běhali zmatení lidé. Před domem se táta pozdravil s hloučkem lidí a vrátil se do domu prohlédnout si zkázu v bytě a ordinaci.

Téměř všechny okenní tabulky a skleněné výplně dveří byly vytlučené. Nevydržely tlakovou vlnu nebo je rozbilo kamení, hlína a střepiny z bomby, která vybuchla v protější stráni parku. Těžké zubařské křeslo bylo tlakovou vlnou posunuté až ke dveřím v ordinaci. Když zabočil do laboratoře a chtěl si omýt špinavé a popálené ruce, slyšel na chodbě dusot a řvaní německých povelů. Vyběhl na chodbu, kolem něj proběhlo asi sedm německých vojáků, z nichž jeden vypadal jako důstojník. Čtyři vojáci nesli kýble s vodou. Dva nesli tyče s hákem a krátký žebřík se dvěma háky. Běželi nahoru. Důstojník pořád vykřikoval „oheň vpravo“, „nejhořejší patro“ a jednotlivá jména vojáků s krátkými povely. Táta běžel za nimi, ale v posledním mezipatře, kde ho důstojník zastavil prudkým achtung, byl už cítit kouř.

Další hasičský koncert pozoroval táta z podesty v mezipatře. Dva vojáci se postavili zády ke dveřím, velitel je polil vodou z jednoho kýblu, pak udělali čelem vzad a polil je druhým kýblem zepředu. Vojáci se pak rozeběhli po krátké podestě a rameny vyrazili dvoukřídlé dveře a okamžitě uskočili stranou na připravená místa. Z vyražených dveří vyšlehl obludný ohnivý jazyk, který se okamžitě zatáhl zpátky do bytu. Dva promočení vojáci za tímto jazykem vběhli do bytu a začali z něj všechno hořlavé vyhazovat. Mezitím velitel polil vodou další dva vojáky, kteří do bytu vnikli s háky a začali strhávat záclony, doutnající peřiny a matrace... Prostě přitáhli, nabodli a vyhodili. To všechno už táta pozoroval z podesty na patře. Jako zázrakem mu někdo podal do ruky kýbl s vodou a on automaticky vběhl do předsíně, kde mu velitel vytrhl kýbl z ruky, polil dva první vojáky a zařval „Voda je zde!“ a skutečně. Po schodech byla spousta lidí, kteří ze začátku běhali s kýbly a potom si je už jenom podávali. Vojáci z Wehrmachtu běhali se samopaly, sháněli lidi do kbelíkového řetězu, který vedl z bazénu ve Vinohradské sokolovně až do Polské ve čtvrtém patře. Najednou byla všude voda, dohašovaly se i hořící a doutnající kusy na dvorku.

Hrozilo nebezpečí, že to proteče nebo se propadne do dolních pater, a proto se táta rozběhl do bytu a vyhazoval peřiny, matrace i záclony z balkonu a lidé na ulici to nosili na druhou stranu pod stráň. Rozevřel skříň, stlačil šaty a obleky k sobě, nadzdvihl a i s ramínky vyhodil z balkonu. O uklízení mi táta už moc nepovídal. Najednou byl slyšet velký křik ze dvorku: „Je tu bomba, je tu časovaná bomba!“ Táta běžel z bytu na ulici. Za četníky, blesklo mu hlavou. Automaticky se rozeběhl na četnickou stanici, která byla v Blanické za rohem nad Radiopalácem. Na rohu Schwerinovy (Fochovy–Stalinovy—Vinohradské) a Blanické leželo tělo přikryté prostěradlem, běžel dál, na protilehlém rohu uviděl, že četníci už nejsou. Dům dostal plný zásah. Ucítil svítiplyn, beznadějně se otočil a utíkal zpátky, před domem mu lidé říkali, že už dva vojáci běželi pro pyrotechnika. Za chvilku přiběhl silnější voják s taštičkou, vběhl na dvorek. Po malé chvilce klidu táta vběhl za ním a od vchodu viděl, jak u zídky sedí několikalibrovka (?) a pyrotechnik ji odposlouchává fonendoskopem. Pak si fonendoskop sundal a hledal něco po kapsách. Táta šel tedy ještě blíž a voják si začal zapalovat cigáro. Podíval se na vyděšeného tátu a mezi zuby ucedil: „Ta má ještě čas“. Potom otevřel taštičku, vyndal kleštičky se zahnutým koncem a začal rozebírat rozbušku. Co se dál dělo s tou bombou, nevím.

Na závěr mi dovolte vyjmenovat všechny paradoxy onoho osudného dne, 14. února 1945. Tátovi bylo ten den 36 let, na toto datum vyšla Popeleční středa před Velikonocemi. Při špatné viditelnosti si americký bombardovací svaz s americkými osádkami, na svátek svatého Valentýna, svátek zamilovaných, v poledne splete Vltavu s Labem a Prahu s Drážďany. Silně poškozený hořící dům číslo 16/1282 paradoxně zachraňují vojáci Wehrmachtu a sportovní roty Wehrmachtu, z Vinohradské sokolovny, kterou zabrali vinohradským Sokolům. Německou úporností krátce předtím dostavěli a zprovoznili plavecký bazén, ve kterém byla voda na uhašení 4. patra v Polské 16/1282.

Osobně se pamatuji, že při jednom úklidu zahrádek mezi domem číslo 16 a 18 se vyhrabala jedna zápalná bombička, kterou jsme při svozu železného šrotu dali na chodník mezi ostatní železné harampádí. Škoda, měli jsme ji schovat. Jako upomínku si táta schoval střepinu z bomby. Před náletem přespával na otomanu v zubní laboratoři, protože tam bylo nejtepleji a mohl si tam přitopit plynem. Bomba vybuchla nad úrovní okna v laboratoři. Střepina, která prolétla oknem, prořízla podhlavník otomanu a z poloviny se zabodla do cihlové příčky. Je nutné podotknout, že táta měl zlozvyk dát si po obědě „šlofíka“ právě na tom pohodlném otomanu. Tak co myslíte: narodil se na šťastné planetě?

Jan Klička

 

Šťastná náhoda

Jako žáček druhé třídy jsem se okolo poledne ve středu 14. února 1945 vrátil ze školy, do domu ve smíchovské ulici Na Václavce. Za chvíli přišel i můj tatínek, který pravidelně chodil „z práce“ domů na oběd a toho dne si pochvaloval, jak krásně svítí slunce z modré oblohy. Maminka už naplnila (to je ovšem silné slovo) talíře na stole, když sirény zničehonic spustily kolísavý signál „Akutní letecké nebezpečí“. V předchozích případech ten signál žádné nebezpečí neznamenal, k náletu nedošlo, takže jsme se toho dne od brambor s mrkví (samozřejmě bez masa) nenechali rušit, jen otec šel preventivně otevřít okna v pokoji. A ani se nestačil vrátit k jídlu, tlaková vlna výbuchů bomb mu málem vyrazila dveře z ruky a už jsme z druhého patra běželi do sklepa, což byl náš protiletecký kryt. Naštěstí za chvíli sirény odhoukaly konec nebezpečí a my ten válečný oběd dojedli.

Odpoledne po návratu z práce nám tatínek ukázal zkroucený úlomek kovu s ostrými hranami, varoval před pořezáním ruky a vysvětlil, že je to střepina z obalu bomby. Dozvěděli jsme se, že střepina proletěla dřevěnou střechou kanceláře, prorazila v tátově kancelářské židli nepravidelný otvor a zaryla se do podlahy. Prostě, kdyby místo oběda náš tatínek seděl na té židli…

Památečnou střepinu jsme pak dlouhá léta uchovávali na skříni jako relikvii, jenže se bohužel při stěhování ztratila. Tatínek se však díky velkému štěstí při náletu mohl dožit 86 let.

Jan Červinka

 

Jak jsem se podruhé narodila

Bylo mi ten den bez jedenácti dnů jedenáct let. Chodívala jsem občas do družiny, která byla poblíž našeho domu v Radhošťské ulici číslo 2. Dělávali jsme si tam bramborový salát – do kterého jsme měli kromě brambor jen ocet, trochu hořčice a kousek cibule. Přes to málo to byl nejlepší salát mého života. Taky tam voněl čaj s mlékem, oslazený cukernatým řepným medem. Lahůdka. Med chroustal na jazyku a na chlebu to byla pochoutka. Pořád to mám v paměti.

Ten den – 14. února 1945 – jsem měla přijít domů k obědu ve dvanáct. Stačilo mi pár minut na cestu domů, ale já jsem se rozhodla (a dodnes nevím, jak bylo možné, že jsem to udělala) odejít z družiny domů už po jedenácté hodině. Maminka se divila, ale oběd už měla, tak jsme chtěly začít jíst. Rozhoukaly se sirény – akutní poplach. U dveří jsem měla připravený svůj kufřík první a poslední pomoci, v něm panenky, ručník, mýdlo, kostky cukru, sirky, svíčku, baterku, tužku, sušenky od maminky, knížku, nějaké prádlo... s kufříkem jsem běžela ze schodů – bydleli jsme v pátém poschodí a za mnou za chvíli běželi všichni, kdo byli zrovna doma. Theodor Pištěk s manželkou Máňou, jejich děti, Doda a Andulka, moji kamarádi a spousta dalších lidí z velkého činžáku. Sešli jsme se ve sklepě, už jsme tam měli svoje místa. My s Andulkou jsme si sedaly na kufříky mezi dvěma silnými stěnami, kde byly průchody do dalších sklepů, a kde prý hrozilo menší nebezpečí, kdyby dům dostal zásah. Sirény houkaly a z dálky už byly slyšet rány, jak bomby dopadaly na Prahu. Když na nás dospělí chvíli nedávali pozor, vylezly jsme s Andulkou ze sklepa a opatrně jsme se šly dívat ze dvora na nebe, které křižovaly bombardéry. Dodnes slyším jejich dunivý, bručivý zvuk. Nálet skončil, naráz bylo ticho. Všichni jsme vyšli na ulici. Rohový činžák vedle družiny ležel v rozvalinách, v prachu a kouři. Bylo to tak, že kdybych šla domů až v tu chvíli, kdy jsem jako obyčejně měla jít, nikdy bych nedošla...

Ten den jsem se podruhé narodila. Takže slavím narozeniny hned dvakrát – 14. února a potom 25. února. Ten den mi ovšem pokazil rok 1948, a nejen mně, nám všem a na hodně dlouhou dobu.

Další den mě moje maminka vzala na procházku, abychom se podívaly, co se kde stalo. Došly jsme až ke Grébovce. Pamatuju, že ulice Nad Petruskou byla v troskách a spousta domů kolem byla nějak zasažená, některé i srovnané se zemí. Vzpomínky to nejsou pěkné – ale ani po tolika letech nezmizely.

Narodila jsem se u Apolináře – na Královských Vinohradech bydlím, co jsem na světě. Nejdřív v Radhošťské, potom v Perucké (pod Grébovkou) a teď v Záhřebské. Znám tady každý strom a každý kámen. Jsem patriotka a jsem na svoji Prahu 2 pyšná!
Marie Lhotáková, Záhřebská ulice

 

Hrůzný zážitek

V době náletu na Prahu – 14. února 1945, mně byly tři roky. Bomba, která dopadla těsně před náš dům v Praze 2, v Ječné ulici – dům č. 14, čp. 510 – se zachytila na tramvajových trolejích a jenom proto vybuchla ne na zemi, ale ve vzduchu. Obrovská tlaková vlna silně otřásla naším domem a poškodila jej i vše v okolí.

My jsme stačili při vyhlášení poplachu za zvuku sirény seběhnout ze druhého patra domu dolů do sklepa. (Moji rodiče se mnou a se sestrou – dvouměsíčním miminem.) Tatínek se však rozhodl ještě vrátit do přízemí domu, aby zamkl elektro-obchod, ale to již nestihl a v obchodě ho zasypalo roztříštěné sklo, jak výlohové, tak z regálů. Všechno ho to zasypalo, naštěstí však nezabilo. Ze zad mu v blízké nemocnici vyňali spoustu střepů, z nichž několik měl potom uschováno na památku v kovovém pouzdře na cigarety. Dům byl hodně otřesen a poškozen. Prověřovala se jeho statika. Okna v bytech byla vytlučena včetně rámů. Omítky ze zdí, včetně fasády rozbité a opadané. Ze stropů v pokoji nám visel rákos. Přízemí, 1. i 2. patro – všechno zničené, včetně vybavení. Ostatní dvě poschodí také silně poškozená.

Po náletu jsme se museli přestěhovat k příbuzným do Truhlářské ulice v Praze 1, kde jsme zůstali do doby, než se alespoň to nejnutnější opravilo, abychom se mohli vrátit domů.

Zážitek této hrůzy z dětství se mi připomínal a možná stále připomíná ještě dnes, pokud přijdu do sklepa.

Marie Piskáčková

 

Vzpomínky, které nikdy nevyblednou

Dávno tomu, již dávno... Vzpomínky, zvláště ty pouze sdělené, zpravidla časem „vyblednou“ – jsou-li ošklivé, snad je to i určité milosrdenství lidské paměti. Mezi ně bohužel nepatří moje osobní na 14. únor 1945. Všechna ta léta od té doby se mi každý rok znovu palčivě připomínají. A to ještě nejsou pro mne úplně tragické…

Byl jsem  již několik dní nemocen a 14. února 1945 ve 12:25 jsem dokonce spal. Ten čas pak děsivě ještě po mnoho let ukazovala na Emauzských hodinách hodinová ručička, která zůstala. Již brzy po konci války byla vypsána sbírka „Přispějte na záchranu Emauz“. Realizace obnovy se pak ale vlekla a vlekla.

Vzbudilo mne bušení na dveře. Sousedka, která věděla, že jsem doma sám, na mne volala: „Hoří Emauzy!“ My jsme měli okna jen do dvora – a mám je dosud – a tak jsem šel k ní, věda, že mi maminka slíbila, nemocnému, že mi přijde ohřát na plynu oběd, což jinak už od nějakých mých devíti let nečinila, i když se o mne bála. Odběhnout si každý den z Ringhoferky na Smíchově tak na hodinu naprosto nepřicházelo v úvahu. Na ten den však pana prokuristu, který už začínal být s blížícím se koncem války trochu vlídnější, uprosila.

Málem ji to stálo život – a tátu mi zavraždili Němci… Přišla ale dost brzy, ještě jsem ani nezačal být neklidný. S obvazem kolem kotníku se tvářila jakoby nic, a tak jsem ani nebrečel. Šlo, doslova, o centimetry. Na náměstí Pod Emauzy (i dále uvádím dnešní názvy) ji srazila tlaková vlna a ucítila bolest v kotníku. Poskytli jí první pomoc v zadním traktu dnešního MPSV. Zdržovat se nenechala a šla domů ke mně.

Teprve v mé dospělosti mi řekla, že vedle ní ležel mrtvý mnich, zřejmě z Emauz, kde byl zřetelně označený vojenský lazaret. K večeru se šla zeptat hasičů, zda požár Emauz do noci uhasí. Řekli jí, že ne. Tak mne probudila a šli jsme spolu na fantastickou anabázi, ne však tak úsměvnou, jako byla ta údajná Švejkova. Jelikož hořelo i v ulici Na Moráni, šli jsme na Palackého most. Na novoměstské straně zmizely bájné postavy českých dějin (jejich repliky jsou dnes na Vyšehradě), ozdobná kamenná koule (50 kg? 100 kg?) tlakovou vlnou odlétla až na náměstí Pod Emauzy a po pár metrech byl v Palackého mostu veliký kráter skrz do Vltavy. Před ním stála jakási hlídka s rozpaženýma rukama, po chodníku nás ale nechala přejít. A pak jsme šli přes Smíchov na Malou Stranu, pak na Staré Město, do Karlína, na Žižkov a posléze na Vinohrady do Záhřebské ulice ke strejdovi – oba vyčerpáni. V Záhřebské ulici byl bombou zasažen „jen“ vedlejší dům.

Druhý den šla maminka do nemocnice na Karlovo náměstí. Lékař, který jí kotník vyšetřoval, přivolal dnes již legendárního chirurga prof. Jiráska. Ten, ač musel být značně unavený, přednesl mamince útěšnou řeč: „Máte hluboko v kotníku kus oceli. Je to kvalitní švédská ocel. Rozhodl jsem se, že vás nebudu operovat, mohla byste ochrnout. Nebezpečí z prodlení není a vy budete mít jako žena tu výhodu, že vám ten kotník bude ohlašovat změnu počasí a budete vědět, co si máte připravit na sebe.“ Měl pravdu, ten skvělý chirurg. Kotník občas trochu zabolel, ale maminka vůbec nekulhala a ta ocel odešla s ní až za více než 40 let.

To nejhorší mne ale teprve čekalo: za pár dní jsem šel do školy (ostatně v té době tzv. „uhelné prázdniny“ bývaly dost často) a paní učitelka s námi, vyděšenými a smutnými, plačícími dětmi držela – poprvé v mém životě – minutu ticha za naši spolužačku Janičku, která zahynula v domě na Rašínově nábřeží, kde dnes stojí Tančící dům. Děsivá proluka mi to připomínala ještě mnoho let. (Teprve o 50 let později jsem se náhodou dozvěděl, že spolu s Janičkou zahynula i o dva roky mladší sestřička…)

Už je to dávno, co jsem se zeptal vysokého armádního důstojníka na tu chybu v navigaci. Řekl mi, že k chybě dojít mohlo, a tím se eskadře prodloužila trasa k návratu na základnu. Nemohlo však dojít k tomu, aby si letci za bílého dne spletli Drážďany s Prahou. Cituji: „Bombometčík, který by si spletl železniční most s Palackého mostem, by musel mít oko z Kašparovy krávy.“

Je samozřejmé, že o shození bomb nemohli rozhodnout bombometčíci ani velitelé letadel. Musel jej nařídit minimálně velitel eskadry zřejmě s cílem ulehčit letadlům, aby vystačila s pohonnými hmotami. To ulehčení jistě ale šlo provést někde v polích…

A tak nezapomínám a neodpouštím!

Ing. Ota Hajný, Na Poříčním Právu, Podskalí

 

Na hořící Prahu byl úděsný pohled

Bydleli jsme na kraji Smíchova v Radlické ulici č.53 nedaleko Svaté Anny, kde odbočovala silnice na Malvazinky. Tady měla zastávku tramvaj č.18 a pak pokračovala po jedné koleji na konečnou u školy v Radlicích. Za měsíc jsem měl mít čtrnácté narozeniny. Byl jsem doma, protože se do školy chodilo jen pro domácí úkoly. To bylo kvůli nepřátelským náletům a pak také proto, že v četných školách v Praze byly zřízeny vojenské lazarety. Pro české děti by školy byly přece nakonec zbytečný luxus, ale to nám klukům tehdy nevadilo.

Vál silný nárazový vítr, ale byl krásný slunečný den s modrou oblohou, ačkoli byl teprve únor, tedy přesně 14. února roku 1945. Aniž by předcházelo přípravné dlouhé kvílení sirén ohlašující letecký poplach, chvíli po poledni sirény náhle třikrát krátce kolísavě zahoukly, což byl signál „aktivní letecké nebezpečí“. Vyběhl jsem na balkon podívat se, co se děje. Bylo slyšet hluboké hučení leteckých motorů a na modrém nebi se od Radlic ke Smíchovu blížily stříbřité americké bombardéry přísně uspořádané do pravidelné formace. Někdo nablízku křičel: „Něco házejí!“ Vidím: od čelních letadel se oddělily kouřové proužky a snášely se k nám obloukovitě dolů. Signální cílové pumy! To jsem ani nestačil domyslet, ozval se ohlušující třesk, skočil jsem zpátky, v předsíni popadl synka naší sousedky paní Malé a pádil s ním v náručí po schodech do suterénu, kde byl zřízen kryt. Nevelká dílna cukráře, pana Kremra, s oknem zabedněným dřevěnými fošnami, dílo domovníka pana Hlavsy, tesaře. Tam do toho přítmí se nacpali postupně všichni z domu. V okolí duněly výbuchy, blížily se, a pak vzdalovaly směrem na Prahu.

Netrvalo to dlouho a bylo ticho. Vylezl jsem na ulici, ale okamžitě se rychle vrátil. Někdo křičel: „Plyn!“ Od Radlic ulicí táhl nesnesitelně štiplavý, nedýchatelný kouř. Zmateně jsem pomyslel, kde máme v bytě asi schované plynové masky. Na hledání nebyl čas. V krytu jsme ten plyn přečkali. Byl to kysličník siřičitý. V Radlicích, nedaleko konečné tramvaje a školy, hořel statek. Asi u Maršíků, kde se mi občas poštěstilo koupit něco navíc do bandasky. Statkář, aby uložil válečné výdělky, koupil síru a uskladnil ji pod střechou statku. Hořící roztavená síra kapala z půdy. Odtud ten smrad.

Hned po náletu jsme se spolužákem, který bydlel vedle na poště, Mirkem Peřinou, vylezli na „Pavák“, strmý, tehdy holý kopec tyčící se nad Smíchovským nádražím, odkud byla vidět Praha, jako na dlani. Stáli jsme tam jak zkamenělí. Byl to nezapomenutelný úděsný pohled. Na Moráni, v levém rohu Palackého náměstí, hořel výstavný, asi pětipatrový dům. Patrně došlo k porušení plynového potrubí, protože dům hořel jako svíce vysokým plamenem. Vpravo dýmal ohromný požár kláštera Na Slovanech. Kostelní věže ještě stály, ale brzy jsme byli svědky toho, jak se jedna postupně zřítila. Ve městě, směrem k Vinohradům byly vidět četné požáry. Neuvěřitelný pohled byl na vzdálenou hořící kulisárnu Národního divadla. Plameny tam šlehaly s černým dýmem do několikapatrové výše. Vydal jsem se pěšky do města. Palackého most byl uzavřen, dostal přímý zásah do posledního oblouku na novoměstské straně. Po obou koncích mostu tehdy stála na ozdobných věžičkách Myslbekova sousoší zobrazující výjevy ze starých pověstí českých: Libuše a Přemysl, Lumír a píseň, Ctirad a Šárka, Slavoj a Záboj. Odnesly to hrubým poškozením. Tyto sochy po rekonstrukci jsou dnes umístěny na Vyšehradě. Do města jsem přecházel přes Jiráskův most. Tam mě odchytil strážník a poslal vyklízet nábytek z trosek protilehlého roháku Rašínova nábřeží. Byl to předtím krásný, rozlehlý, zelený secesní měšťanský dům. Dlouho tam po něm zůstala proluka. Dnes tam stojí ten známý Tančící dům. Směřoval jsem na Vinohrady, kde v Římské ulici bydlely rodiny našich přátel. Zabočil jsem kolem Vinohradského divadla a strnul při pohledu do Římské. Dům Jednoty českobratrské stojící vedle Hasičáku tam sice ještě stál, ale v průčelí zela do shromažďovacího sálu v prvém patře obrovská díra. Puma letěla šikmo a šikmo zasáhla fasádu. Co se stalo s našimi přáteli?

To jsem se dověděl až dodatečně. Otec ohluchl. Dva sourozenci, mladík a dívka byli v době výbuchu v obývacím pokoji ve druhém patře nad sálem. Byli zasaženi smrští skleněných střepů, které je poznamenaly na celý další život. Dívce zůstaly v obličeji jizvy. Mladík ztratil zrak levého oka. Následovaly četné chirurgické zákroky k odstraňování střepin, které bloudily v těle. Dlouho potom, po letech ještě, vytáhli tomu mladíkovi ze zraněného oka velký střep. Ukazoval mi ho. Byl zašpičatělý, centimetrová velikost, sklo jemně zbarvené a pocházel z vázy stojící na piáně.

Vracel jsem se tehdy domů s četnými chmurnými otázkami. Od Vltavy jsem cestou spatřil na železničním mostě pod Vyšehradem dlouhou smutnou kolonu postav nesoucích všemožná ruční zavazadla. Vybombardovaní. Kráčeli zvolna po vnější lávce pro pěší na Smíchovské nádraží, odkud je patrně odvezou kamsi do náhradního ubytování. V noci jsme pak spatřili podivnou záři nad severozápadním obzorem. To v dálce hořely Drážďany.

V následujících dnech jsem se dozvěděl a uviděl mnoho dalších podrobností. Můj nejlepší přítel nebyl v době náletu v Římské doma. To mě velice potěšilo. Jiný kamarád, bydlící někde na Pankráci, vyprávěl svůj smutný zážitek, jak hledal po náletu doma maminku. Spolužák Anýž z Farkáně neměl kde bydlet. Farkáň bylo malé sídliště mezi Waltrovkou a smíchovským hřbitovem. Tam spadly jedny z prvých pum. Také hřbitov na Malvazinkách to dostal a to do zdi s kolumbáriem. Přímý zásah měl také před hřbitovem stojící zahradníkův dům. Ten úplně zmizel. Zbyla velká jáma. Na tom místě dlouho vystavovali velkou křivou železnou střepinu, na památku zasazenou do omítky nově postaveného domečku. Pobořena byla také podivná stará usedlost na svahu pod Malvazinkami a další domy v Radlicích.

Bez požáru přežil tamější Výmolův ústav pro hluchoněmé, i s blízkými činžovními domy, ale spolužák Vladimír Škutina, který tam bydlel, vyprávěl, jak v okolí sbírali a likvidovali četné nevybuchlé zápalné pumy. Byly to několik centimetrů tlusté a několik decimetrů dlouhé tyčinky z termitu, což je kovová směs s práškovým hliníkem, hořící při teplotě přes 1000 ^o C třeba i pod vodou. Nechávali je vyhořet v plechových popelnicích. Bylo to riskantní, protože některé ty pumy mohly mít výbušnou vložku. Takže nedaleká Waltrovka, kde se vyráběly letecké motory, přežila vše bez pohromy.

Ten únorový den byly letecky napadeny také Drážďany. Byl to snad z celé války nejstrašnější kobercový nálet na německé město. Vznikl tam nepředstavitelný oheň, jehož záře byla v noci viditelná ještě daleko za Prahou. Ve srovnání s tím byl ovšem útok na Prahu jen menší epizodou. Nebyl to však útok poslední. Válka ještě tři měsíce pokračovala a pak se u nás na Radlické, jako na mnohých místech Prahy, vytrhávala dlažba a stavěly barikády. Nelze zapomenout, ani získat pravdivou představu z dějepisných příruček. Nemohu po tom všem snadno poslouchat politická doporučení, že za účelem osvobození je třeba dodat národům modernější zbraně. Nemohu to skousnout, ani když při tom prohlášení příslušný politik z pohodlného křesla vstane.

Blahoslav Košťák, Černošice

 

Dodnes chybí pietní místo

Můj otec Josef Bálek žil ve Slezské 114, bomba spadla do dvora. Bydlel s rodiči a sestrou v přízemí. Naštěstí měli otevřená okna. A tak místo střepů měli byt plný hlíny. Otec již nežije 16 let. Maminka se dívala na nálet z okna bytu na Anenském náměstí, kde žila se svou matkou. Bomby se v poledním slunci třpytily jako stříbrné šipky. Maminka již nežije 4 roky. Tenkrát při náletu bylo mamince 18 let a tatínkovi bylo 22 let.

Můj 86letý přítel Miloslav Reiter byl v době náletu pracovně v Hloubětíně. Oklikou šel domů. Poslední bomba náletu zničila dům v Libické ulici, naproti domu, kde bydlel s rodiči. Známí mu hlásili, že oba rodiče má v pořádku již na kraji ulice. Protože spadla bomba naproti jejich přízemnímu bytu, měli zničená okna, nejenom sklo, ale i rámy oken. Nějací Němci v domě naproti v sutinách pomáhali najít případné oběti. Také si pan Miloslav pamatuje, že v Havlíčkových sadech dostal zásah krokodýl a jiní vodní živočichové, kteří tam měli své akvárium - terárium. Další jeho zajímavou vzpomínkou je to, že v noci po náletu byla Praha z nebe osvětlena, jako kdyby byl den. Vypadá to tak, že spojenci zjišťovali - fotografovali vybombardované město a zjišťovali tak, dokumentovali svůj omyl.

Zda šlo o omyl navigace řídícího letounu, toť otázka. Nad západní Evropou bylo špatné počasí, ale nad Prahou bylo slunečno. Drážďany byly bombardovány už v noci předtím. Určitě vypadá jinak město po náletu a město nedotčené náletem a navíc za slunečného počasí. Vždy by bylo lepší vyklopit bomby na pole než na město. Jaltskou konferencí jsme byli vrženi do sovětské, tj. východní zóny vlivu, myslím, že šlo o obdobnou zradu jako v Mnichově, to dějiny jednou ještě přehodnotí. Myslím, že nálety spojenců na naše území na samotném konci války v Evropě byly poněkud sporného významu, pokud náhodou nešlo o likvidaci poválečné konkurence - např. vybombardováním plzeňské škodovky. Byli jsme sice protektorátem, ale díky odboji, zejména atentátu na Heydricha, jsme se jednoznačně zařadili mezi vítězné státy. Proč nás tedy na samotném konci války bombardovat?

Nálet na Prahu zasáhl dvě pražská nádraží, Smíchovské a Vyšehrad, pouze minimálně. Vojenské cíle tedy nezasáhl. Zato nesmírně ublížil civilnímu obyvatelstvu a také památkám, jako byla Myslbekova sousoší na Palackého mostě, Emauzský klášter, Gröbeho vila, Vinohradská synagoga v Sázavské ulici, Faustův dům, nemocnice vedle kostela sv. Ignáce z Loyoly na Karlově náměstí...

Myslím, že by se oběti tragického náletu na Prahu ze 14. února 1945 měly náležitě uctít. A že také oficiální omluva bombardujícího státu by byla na místě, i kvůli našim současným nejlepším vztahům, právě proto. Možná chybí proto, že chybí i pietní místo.

Drahomíra Bálková, Chodská ulice

 

Všude, kde jsem s tebou chodila, tam pak padaly bomby…

V ten den, na Popeleční středu válečného roku 1945, mně bylo právě rovných osm měsíců.

„Od rána bylo větrno a zataženo. Před polednem se ale vyjasnilo a vysvitlo i sluníčko. Proto jsem se s tebou v kočárku vydala do kojenecké poradny v nedaleké Raisově škole,“ vzpomínala později na onen den máma. „Nejprve jsme byli v poradně v Raisovce, pak na procházce v Riegráku, a pak jsem se ještě zastavila pro oběd v Radiopaláci. Bombardování začalo hned po našem příchodu domů okolo poledne.“

Nálet přišel bez ohlášení sirén. Teprve při prvních explozích dopadajících bomb se rozezněly poplachové sirény. Při prvních explozích bomb byli naši se mnou v pokoji. Výbuchy bomb v nejbližším okolí a tlaková vlna vyrazily v našem pokoji všechna skla v našem jediném velkém okně. Okamžitě bylo všude v pokoji plno střepů a prachu. Prach a střepy pokryly nejen moji postýlku, ale také mne.

Jedna z bomb dopadla necelých 100 metrů od našeho pokoje. Před necelou čtvrthodinkou mne tudy máma v kočárku vezla. Teprve při této zkáze a během dalších výbuchů bomb dopadajících jen několik desítek metrů od nás mne naši popadli a s připraveným zavazadlem utíkali z našeho prvního patra do sklepa. Otec pak okamžitě poté vyběhl na ulici, což bylo jeho povinností jako hlídky Protiletecké ochrany.

„Jak se rozezněly sirény, popadl jsem přilbu a vyběhl ven. Mým úkolem bylo zavést lidi nacházející se na ulici do krytů. Ani jsem si venku u domovních dveří nestačil nasadit přilbu a už zazněly další výbuchy. Všude okolo mne to lítalo…Pak blízko vybuchla bomba, přišla vzduchová vlna a ta se mnou praštila o zeď našeho domu… jeden letící úlomek cihly mne pak poranil… začala mi téct krev z nosu, asi mi praskly v uších bubínky. Když jsem se dostal do domu, přišel další výbuch a na mne spadla část dveří…

V našem bloku byl zasažen dům a mnoho dalších bylo v nejbližším okolí těžce poškozeno. Byli tam zasypaní lidé. Probíhaly záchranné práce…“ Později otec nám dětem často vyprávěl a já si jeho vzpomínky zaznamenával.

Jen chvilku před tím se máma se mnou vrátila domů. Opozdit se o pár minut, jaký asi by byl náš osud? Kočárek by se mnou pravděpodobně odlétl a nás zavalily trosky bombardovaných domů… Přežili bychom nálet na otevřené ulici?

Praha byla bombardována v pásu od Smíchova přes Emauzy u Vltavy a dále přes část Vinohrad až ke Floře. Nejbližší okolí našeho domu však asi bylo postiženo nejhůře.

„Všude, kde jsem s tebou chodila, tam pak padaly bomby. To jsme měli štěstí. Okolo nás to bylo všude vybombardovaný. Kolem nás, v každém bloku, byl vybombardován alespoň jeden dům, měli jsme rozbitá všechna okna, všude v bytě samý sklo…“,  vzpomínala máma ještě po mnoha letech.

„Střechou na půdu našeho domu dopadly asi dvě či tři malé zápalné porcelánové bomby. Ty šestiboké porcelánové bomby byly plněné fosforem, kdyby se nárazem rozbily, fosfor by hned vzplál a vše kolem zapálil, byly asi 30 cm dlouhé. Zápalné bomby jsme zlikvidovali a zaházeli je pískem. K tomu jsme měli na půdě připravenou hromadu písku, lopatu a rovněž i kýbl s vodou. V domě byla i ruční vodní stříkačka,“ vzpomínal otec.

Před únorovým náletem spojenecké bombardovací letky Prahu jen přelétávaly. Při jejich přeletech často býval otec s dalšími členy PO na půdě a ze střechy domu se dívali na prolétávající letadla. U Radiopaláce jsme byli jen minuty před náletem.

Do únorového náletu lidé v našem domě po zaznění sirén do sklepa nechodili, avšak od tohoto katastrofického náletu, hned jak se rozezněly sirény, všichni okamžitě pospíchali do sklepa.

„Po tomto náletu pak všichni po zaznění sirén pospíchali do krytu v našem sklepě. I vaši s tebou. Tebe si pamatuji, měl jsi takový velký bílý proutěný kočárek. Několikrát jsme tam ve sklepě i všichni spali, vaši s tebou taky. Nesmělo se ležet u okénka, leželo se poblíž oblouků ve sklepě, tam je zdivo zesílené. Tam pod ty oblouky tě vaši vždy dávali, ležel jsi tam někdy i v neckách…“ vyprávěl mi nedávno tehdejší obyvatel našeho domu, jen o několik let starší než já.

Rodiče předpokládali, že nezůstane při jednom náletu. Stále jsme neměli zasklené okno. Jako i ostatní vybombardovaní jsme měli jen to náhradní lepenkové zakrytí. Tolik skla k zasklení všech v Praze rozbitých oken prostě nebylo, a tak okna v domě byla zasklena až na jaře po obdržení poukázek na vydání skla. V únorovém mrazu se tak nedal náš pokoj ani pořádně vytopit.

„Máme okna vytlučena, dveře atd. poškozeny, takže to není pro naše devítiměsíční děcko ani moc obyvatelné, zvláště když se tam strhávají trosky, se střech padají kusy tašek, dřeva, železa a skel, pak ten prach a puch…“ líčil tehdy otec v dopise příbuzným naši neutěšenou situaci po bombardování.

A to vše způsobil smrtonosný náklad ani ne stovky amerických bombardovacích letadel, shozený koncem války během pouhých pár minut na Prahu.

Ivo Hudec
​

Vzpomínka na 14. 2. 1945

Tehdy jsem s rodiči žila ve Strašnicích a tam navštěvovala mateřskou školku. Bylo mi necelých šest let, ale dodnes vidím, jak jsme ze školky, přízemní budovy, odešli se schovat do protější vily. My starší jsme zůstali stát na chodbě u otevřených dveří a spolu s učitelkou sledovali, jak v dálce padají bomby. Plačící učitelka se nám svěřila, že právě tam bydlí její rodiče.

Po náletu – odpoledne – se zčista jasna objevil ve školce můj otec, což se nikdy před tím nestalo. Byl celý zaprášený, ušpiněný a se slzami v očích se mi svěřoval, že se vlastně znovu narodil.

To středeční poledne se pohyboval mimo své pracoviště, což bylo řeznictví a uzenářství Maceška na tehdejší Fochově třídě. Při houkání sirén se rychle vracel do krytu u Macešků, ale nedoběhl, nestihl to. Zůstal stát ve vchodu protějšího domu a jen sledoval, jak místo, které mu mělo poskytnout bezpečí, dostalo přímý zásah bomby. Po náletu pomáhal s ostatními vyhrabávat raněné a mrtvé tam, kde shodou okolností mohl ležet i on. Proto to rozrušení, kdy se se svým zážitkem běžel svěřit mně, své dceři.

Škoda, že se nedožil 70. let minulého století, kdy podle tehdejšího tisku byl v místech dopadu této bomby nalezen ještě hlubší sklep a v něm jen kostry těch, kteří nepřežili, neboť o nich nikdo nevěděl.

Co by tomu asi říkal, se už nedovím.

Růža Havlová, Žlutice, okr. Karlovy Vary

Pět minut, které otřásly Prahou.

Proč jsou ty vzpomínky natolik živé?

Protože jsou to vzpomínky na tolik mrtvých... 

Čím víc se blížil konec války, tím míň jsme chodili do školy. Nakonec jen jednou týdně asi na dvě hodiny. Odevzdali jsme úkoly, dostali nové a šli domů.

Maminka právě zadělávala na buchty. Hodila jsem tašku do předsíně a oznámila, že jdu za Věrou. Kamarádství s Věrou Zendulkovou mělo velkou výhodu. Bydlela strategicky přímo v Riegrových sadech. Její tatínek tam byl zahradníkem a žili ještě s několika dalšími zaměstnanci v malém jednopatrovém domě ve spodní části parku. Dům dávno nestojí, pár let po válce ho zbourali. Jeho nejbližší okolí – to bylo naše eldorádo. Ten den se do stráně opřelo jarní sluníčko a lítaly jsme s Věrou jen tak bez kabátů. Už nevím na co jsme si tehdy hrály, ale v nejlepším se objevil tatínek-zahradník a volal, že oběd je na stole. Šla jsem si k nim pro kabát, abych mohla jít domů. Jestli jsme slyšeli sirénu si nevybavuji. Nevěnovali jsme tomu pozornost, což bylo tehdy normální. Najednou se ozval hukot letadel a něco jako vzdálené hřmění. „Házejí bomby,“ vykřikl pan Zendulka. Rychle jsem koukla na nebe a uviděla ve výšce letadla, ze kterých opravdu cosi padalo! V mžiku jsme byli uvnitř. Vběhla jsem do jejich kuchyně, která byla dokořán – ale uvnitř nikdo. Všichni včetně Věřiny maminky pádili rovnou do krytu. Že tu nějaký kryt mají a kde, jsem naprosto netušila. Vtom se ozval nepředstavitelný rachot. Blížil se a sílil a já v instinktivní touze se schovat, jsem se natlačila do úzkého prostoru mezi bokem skříně a zdí. To už byly detonace ohlušující, vyletěly všechny skleněné tabulky v okně a střepy, hlína a kamení padaly na prostřený stůl do talířů s bramborovými knedlíky a zelím. Tiskla jsem se mezi stěnou a skříní jako kočka v čiré úzkosti. Pamatuji se, že jsem se modlila. A pak najednou nastalo naprosté ticho, doslova hrobové. Jen jarní větřík bezhlučně vzdouval potrhanou záclonku na okně. Do kuchyně přiběhl Věřin tatínek a odvedl mě do krytu. Ten vypadal dost pochybně. Byl totiž v přízemí –  zrovna tak jako jejich byt. Byla to malá komora, která normálně sloužila jako domovní prádelna. Snad jen mrňavé větrací okénko z ní dělalo o trošku bezpečnější prostor pro případné přežití. Mimo jejich rodiny tam stáli ještě asi čtyři lidi včetně nějaké slečny, která se klepala v hysterickém šoku. Poměrně brzy sirény odhoukaly konec. Věřin tatínek šel se mnou domů. Bylo mi tehdy jedenáct, všude jsem dávno chodila sama, ale tentokrát se nedalo odhadnout, co mě může čekat. Chvátali jsme cestou necestou rozrytým parkem, ve kterém nebyla ani noha. „Škoda že to nespadlo támhle,“ prohodil pan Zendulka směrem k sokolovně, kde byla tehdy ubytovaná německá posádka. To už jsme byli na přední louce parku, důkladně rozvalené zásahem.  Otevřel se nám výhled Třebízského ulicí dolů směrem k Mánesově a Vinohradské. Ve vzduchu byla oblaka kouře a na ulicích mraky lidí. Všichni neobvykle těkali a kmitali sem a tam, chvatně se shlukovali a stejně rychle rozbíhali jako mravenci, kterým právě rozhrábli mraveniště. Mezi nimi pospíchala k parku moje maminka. A s ní slečna Olga Putzkerová, vedoucí našeho dětského rozhlasového souboru. Nechápala jsem, kde se tu bere, protože bydlela až úplně nahoře v Šumavské. Milovala nás jako svoje děti a teď kvapem obíhala celé Vinohrady, aby se ujistila, že se žádnému z nich nic nestalo.

Náš dům byl v pořádku. Když začaly padat bomby, maminka vytáhla nedopečené buchty z trouby, uhasila oheň ve sporáku a běžela do krytu. To už za ní řinčelo sklo z velikých chodbových oken. Když odhoukali, poslal domovník pan Kubíček všechny lidi nahoru zjistit, jestli někde nehoří. V našem bytě bylo černo kouřem, ale ten se naštěstí valil jen rozbitými okny z protějšího rohového domu proti Čechovým sadům, kde už silně hořelo horní patro od zápalných bomb. Ten dům pak prohořel až do prvního poschodí. Z druhé strany ze dvora se kouřilo z Maceškova uzenářství na Vinohradské, které dostalo plný zásah. Pan Kubíček a několik mužských, co nebyli v práci – (zřejmě bratři Svobodovi, kteří měli v přízemí chemickou čistírnu) – vyběhlo duchapřítomně na půdu. Tam už zápalná bomba prohořela do jednoho z bytů v pátém patře, kde nebyl nikdo doma. Pan Kubíček nezaváhal a rozbil dveře sekerou. Uvnitř byla naprostá tma, protože bylo zatažené zatemnění. Nájemníci bytu se zřejmě mínili vrátit až večer. Hořela zatím jen postel s peřinami. 

Před všemi byty byly povinně bedničky s pískem a kbelíky s vodou, což se teď vyplatilo. Domovník tak doslova zachránil dům a stal se hrdinou dne. Všude se nenašel někdo tak pohotový a na hasiče se stála fronta, když hořelo na tolika místech najednou. Pan Kubíček byl muž činu po všech stránkách. Na ploché střeše do dvora pěstoval za protektorátu králíky a domovinu – jak se tehdy říkalo tuzemskému tabáku. Vyběhla jsem za ním na střechu, odkud je perfektní přehled po všech vinohradských střechách. Z nesčetných míst kolem dokola stoupaly sloupy černého kouře. Taky ze synagogy, jejíž dvě věže s pohádkovými zlatými kupolemi tvořily do té doby tak výraznou dominantu našeho obzoru.

A pak se vrátil z kanceláře tatínek, kterého bombardování zastihlo při cestě k obědu na kraji Karlova náměstí. Přečkal tu zlou chvíli schovaný v nejbližším domě, do kterého mohl skočit. Poslední z rodiny se dostavil můj starší bratr. Taky neměl vyučování a byl u kamaráda na Jarově. Tam kupodivu neslyšeli vůbec nic. Po konci poplachu se v klidu vydal domů. Cestou zjistil, že nejedou tramvaje a rozrušení kolemjdoucí mu líčili, jaké je na Vinohradech boží dopuštění.

Konečně jsme byli všichni čtyři pohromadě. Odklízeli jsme střepy a narychlo zakrývali vytlučená okna. Máti zatopila ve sporáku, vyklopila z pekáče polosyrové povidlové buchty, rozplácala je na placky a upekla přímo na plátech starého kachlového sporáku. Připadaly mi jak božská mana. V budoucnu jsem dokonce škemrávala, aby je maminka zase udělala, ale už nikdy se na jídelníčku neobjevily.

V noci byl další nálet na Drážďany. Když zaječely sirény, seběhlo se nás ve sklepě tolik, že kryt nestačil a museli jsme sedět i v uličkách mezi kójemi s uhlím na židlích přinesených z bytů. Trvalo tentokrát dlouho, než jsme se mohli vrátit do postelí. Nálada byla stísněná, ve vzduchu visel strach a nikomu nebylo do řeči.

Naše bezprostřední okolí se změnilo. Z některých domů zbyly jen kupy sutin. Jiné se podobaly velkým bizarním domečkům pro panenky, v nichž bylo vidět naráz všechna podlaží – každé jinak vymalovené či vytapetované, s obrázky na zdech, sem tam stojícími kusy nábytku a různými až surrealistickými detaily.

Nezměnilo se jen místo – změnili jsme se i my. Ochutnali jsme skutečnou hrůzu války, a na to se nedá zapomenout. I když celá ta apokalypsa netrvala déle než pět minut. Někdo měl smůlu, jiný štěstí v neštěstí. Květa Sedláčková ze třídy zůstala stát s maminkou jen čirou náhodou v té půlce pokoje, která se nepropadla až do přízemí. A dvě ze spolužaček už nikdy do školy nepřišly. Nevím, kde zahynula Mařenka Vosecká. Druhou si už nepamatuju jménem. Domu, kde bydlela, se bomby sice vyhnuly, ale její maminka byla pradlena a ten den zrovna pracovala na nějaké z těch neblahých adres. Jedenáctiletá dcera jí tam v kastrůlku přinesla jídlo a zůstaly tam obě. 

Když jsem se ráno příštího dne probudila, moje první cesta vedla k oknu, jestli to všechno nebyl jen šeredný sen. Ale Maceškův dům ve dvoře nestál. Na jeho místě zela jen očazená díra jak po vykotlaném zubu. Vedle okna jsme měli na poličce akvárium. Rybičky se v něm ladně poflakovaly jako by nic.  Připadlo mi absurdní sypat jim dafnie, když včera všude kolem zahynulo tolik lidí.  Ale pak mi došlo, že to je to nejrozumnější, co se dá udělat. Život se včera nezastavil – bylo nové ráno a bylo třeba nakrmit rybičky.

Hana Lamková, nar. 1934, bytem tehdy i teď Mánesova

Po náletu jsem skončila v nemocnici

Zasílám vám mé vzpomínky na nálet na Vinohrady. Bylo mi tehdy dvanáct let. V té době byly v Praze často ohlašované nálety, ale protože letadla vždy jen proletěla, nikdo jim nevěnoval pozornost. Byla jsem právě na hodině klavíru a když jsem odcházela, začala houkat siréna. Šla jsem přes Riegrovy sady domů, svítilo sluníčko a už jsme viděli v obrovské výšce na bezmračné obloze třpytící se svazy letadel. Najednou začalo peklo. Bylo vidět padající bomby, utíkala jsem pod svah a to mi zachránilo život. Byla jsem raněná, spadl na mne kus hlíny nebo kámen od bomb, které dopadaly nedaleko ode mne a cítila jsem velkou bolest v zádech. Z domu se sypalo sklo, při dopadu bomb vylétaly obrovské gejzíry zeminy, byla téměř tma a bomby dělaly strašný rámus.

Když to skončilo, šla jsem do nejbližšího domu a tam počkala do konce náletu. Maminka už mne hledala a hned jsem si šla lehnout. Večer přišel můj strýček - lékař, myslel, že mám poraněná žebra, později však zjistil, že mám buď natrženou, nebo roztříštěnou ledvinu. Bylo vidět, jak ho to polekalo a šel hned volat do nemocnice. Za delší čas pro mne přijeli zdravotníci. Odváželi mne na nákladním autě, na kterém byly připevněny tři šibenice nad sebou a na nich šest nosítek. Cesta nebyla příjemná, měla jsem strach, že vypadnu. Každou chvíli jsme přejížděli trosky a kolem nás hořely domy. V nemocnici zjistili, že mám ledvinu jen prasklou a odvezli mne na pokoj. Za chvíli ale houkala siréna, a tak mne a všechny děti odnesli do krytu. To se stalo několikrát za noc, a tak nás potom v krytu už nechali. Vedle mne ležela osmiletá holčička, která bydlela v domě, na jehož místě dnes stojí Tančící dům. Jejich dům dostal přímý zásah a její matka, otec i bratr tam zahynuli. Té holčičce to nikdo neřekl, měla vnitřní zranění a nesměla jíst a tak pořád vzpomínala, že maminka právě vytáhla z trouby fazole, měli obědvat a kvůli náletu to už nestihli. Zajímal by mne její další osud. Mne pak odvezli na venkov, šest týdnů jsem musela bez hnutí ležet a ledvina mi srostla. Do Prahy jsme znovu přijeli až po válce. Chodili jsme s maminkou kolem vybombardovaných domů a bylo neuvěřitelné, že na krátkém zbytku podlahy, která zůstala po straně jednoho vybombardovaného domu, stála neporušená kredenc nebo židle a na zdi visely obrazy.

Marie Skřivánková


​Nejsilnějším pocitem byl údiv

V únoru 1945 mi bylo skoro šest let, bydleli jsme v Trojické ulici naproti kinu Vyšehrad. S rodiči jsme se šli po náletu podívat ven, co se děje. První, co si pamatuju, byla veliká záře – hořely malírny Národního divadla nad botanickou zahradou. Z dáli to bylo působivé panorama... Navíc botanickou zahradu jsem dobře znala, chodili jsme si tam hrát. Pak jsme tam nějaký čas nesměli.

Samozřejmě si pamatuju zasažené Emauzy, stojící vlastně hned vedle nás. Ale nejen Emauzy. Bomby zničily i řadu domků po levé straně ulice Pod Slovany, pokračující do Václavské. Od té doby se místu říká Bouračka. Vznikl tam malý parčík, kam dneska chodí lidé venčit psy, jde vlastně o jediné místo v Podskalí, kde se to smí. Od Bouračky na Palackého náměstí tehdy vedla chodba, kam lidé utíkali jako do krytu.

My s rodiči trávili v krytu ve sklepě našeho domu někdy celé dny i noci. Vždycky, když zahoukaly sirény, sbalila jsem kominíčka pro štěstí a utíkali jsme se schovat. V krytu jsme měli postele, peřiny, zařízení na vaření… Samozřejmě jsem se vždycky bála! S ničím jiným v životě se takový strach nedá srovnat. Snad jen, když jsem poprvé letěla letadlem (ale to míním spíš v žertu).

Po náletu 14. února byli všichni na ulici v šoku, vůbec nechápali, co a proč se vlastně stalo. I mým nejsilnějším pocitem byl údiv – ale jako dítě jsem se divila hlavně tomu, jak se tak najednou změnily budovy, které jsem znala. Později jsem se dozvěděla i o lidské oběti z naší ulice. Sousedé z nedalekého domu měli dceru, čtrnáctiletou dívenku, kterou i v pohnutých dnech konce války posílali na Smíchov na klavír. Na Popeleční středu si vzala noty, a když přecházela Palackého most, zabilo ji to.

Naši rodinu zasáhl nálet naštěstí jen hmotně. Moje maminka měla malé květinářství v Ječné 18. Dole byl krám, nahoru po schodech dílna a kumbál, který zasáhla bomba taky. Když jsem se tam šla s maminkou podívat, spadlo na mě nějaké uvolněné prkno a sesypala se spousta skla, ale naštěstí se mi nic nestalo. Ještě dlouho potom tam byl jenom kráter. Květinářství vybudovala maminka se svými sourozenci, kteří bydleli v Lípové ulici. Nakonec jim ho znárodnili komunisti, i když Zápotocký říkal, že malým živnostníkům se nic brát nebude.

Z konce války si pamatuju i ženy s ranci peřin a ubrečenými malými dětmi. Přišly se schovat do kina Vyšehrad před ustupujícími okupanty, kteří řádili na Pankráci. Viděla jsem i hořící Staroměstskou radnici. S rodiči jsme pak už o náletu 14. února 1945, pokud si pamatuju, nikdy nemluvili. Ani o konci války. Nějak jsme ty vzpomínky radši všichni vytěsnili. Málokdo si dneska uvědomuje, jak nezvyklé máme štěstí, že se tady už sedmdesát let neválčilo. Lidi pořád na všechno nadávají, ale toho, jak dlouho máme mír, si neváží.

Miroslava Richterová