Vinohradský hřbitov – druhá kunsthistorická vycházka

Poté, co jsme se s klubem Dvojka pro přátele kultury prošli po Olšanských hřbitovech, jsme hned následující týden 12. října 2020 zavítali také na Vinohradský hřbitov. A opět s průvodkyní PhDr. Vlaďkou Holzapfelovou, která nám v úvodu přiblížila vznik hřbitova v roce 1885. Jeho vybudování bylo součástí promyšleného rozvoje hrdého města Královské Vinohrady a jeho moderně pojaté infrastruktury. Opakovaně rozšiřovanou nekropoli s kaplí sv. Václava nechal postavit vrchní vinohradský stavební rada, architekt Antonín Turek (1861 – 1916). Hned u vstupní brány jsme si připomněli, že se i zde uplatnil tehdy nový materiál – litina.

První zastávka byla u hrobu významného vinohradského starosty Jana Friedländera. Také na dalších zastávkách jsme si připomněli osobnosti Královských Vinohrad, především z části spadající do dnešní Prahy 2. Například prezidenta Emila Háchu, kterému bylo jméno na hrob připojeno až po roce 1989, divadelního režiséra Karla Hugo Hilara, zakladatele české psychiatrie Antonína Heverocha. Ale také dalšího starostu a stavitele Aloise Bureše, architekta Jana Kotěru, faráře a autora Broučků Jana Karafiáta. V arkádách kaple sv. Václava jsme si prohlédli nejen hrob faráře a zakladatele památkové péče Ferdinanda Lehnera, ale zejména hrob osobnosti, kterou máme v paměti – dramatika a prezidenta Václava Havla. Rodinný hrob Havlových se stélou od Olbrama Zoubka byl příznačně obložen květinami a svíčkami.

V průběhu vycházky jsme si opět připomněli některé symboly funerálního umění z doby křesťanské i předkřesťanské. Tedy kromě kříže, Krista, andělů, nebe s hvězdami či znaku alfa-omega aj. také zlomený sloup jako znak ukončeného života, makovice jako symbol věčného spánku, nebo dekorativní prvek akant podle bodláku ze středomoří, používaný jako ornament na korintských sloupech. Byli jsme rovněž upozorněni na častou signaturu firmy Josef Víšek na náhrobcích, což byla významná kamenická firma z tehdejších Královských Vinohrad, která svým strojním vybavením, počtem a kvalifikovaností zaměstnanců i nabídkou vlastního či dováženého kamene byla schopna zajišťovat i ty největší zakázky a dokázala vzdorovat nemalé konkurenci. Poučili jsme se rovněž o zavádění prostorově úsporných urnových hrobů a o pohřbu žehem, který byl povolen a vzápětí hojně upřednostňován po vzniky republiky, tedy v roce 1919. Další zajímavostí k závěru vycházky bylo povídání o vzniku blížícího se svátku Dušiček, resp. Památky zesnulých. Původní keltský svátek, kdy se v dlouhé tmě mohou potkávat živí s dušemi zemřelých, byl v 10. století nahrazen křesťanským svátkem, avšak se zachováním tradice světel svíček.

V rámci klubu se přinejmenším do Dušiček s ohledem na vládní omezení kvůli covidu-19 na žádné kulturní akci nepotkáme. Zašleme Vám tipy na kulturu on-line, a jakmile to alespoň trochu půjde, připravíme další vycházky na čerstvém vzduchu. A zájemcům, na něž se v teď říjnu kvůli početnímu limitu nedostalo, slibujeme obě poutavé hřbitovní vycházky zopakovat příští rok. Držme všichni palce, ať se mezitím obrazně „na hřbitově“ neocitne podstatná část kultury, kterou máme tak rádi a bez níž sineumíme život představit.

Text: jš
Foto: lea