Vážení a milí spoluobčané,

toto číslo Novin Prahy 2 vychází bezprostředně po tom, co jsme 17. listopadu vzpomněli dvou významných výročí. V obou případech významně spojených se studentským hnutím a mládeží i s městskou částí Praha 2.
U vysokoškolských kolejí v Jenštejnské ulici v Praze 2 jsme se 17. listopadu sešli, abychom připomněli demonstrace studentů proti nacismu v roce 1939, smrt Jana Opletala, persekuci dalších studentů a následné uzavření českých vysokých škol. Vzpomněli jsme i mezinárodní uznání těchto událostí v roce 1941, kdy byl ve výroční den založen v Londýně Mezinárodní svaz studentstva. Svaz, jehož ústředí bylo po II. světové válce umístěno právě v Praze, a který byl posléze zneužíván jako nástroj politiky pro změnu komunistických vládců.
17. listopadu jsme dále vzpomněli událostí, ke kterým došlo právě před deseti lety. Události, kterými v našem státě vyvrcholilo dlouhé období nespokojenosti se zločinným, neoblíbeným a slábnoucím komunistickým režimem a které bezprostředně vedly k jeho pádu. A to v době, kdy v některých dalších státech sovětského bloku byl již tento režim, vládnoucí po dlouhá desetiletí, vystřídán.
Události 17. listopadu 1989 následovaly po shromáždění studentů i dalších občanů na Albertově, v oblasti, kde v Praze 2 sídlí řada fakult Karlovy univerzity. Spontánní průvod především mládeže, jehož trasa a průběh jsou dosud obestřeny některými nepříliš vysvětlenými dohady, vedl na Národní třídu, kde v policejním obklíčení skončil. Zmíněná demonstrace podnítila počátek tzv. sametové revoluce.
Události vedly na jedné straně k zasloužené ztrátě totalitní politické moci, na druhé straně však, bohužel, vedly k tomu, že si komunisté, s pohotovostí sobě vlastní, v následujících zejména dvou letech zajistily nezasloužený podíl na moci hospodářské. Tato skutečnost, spojená s nezkušeností a omyly nastupující politické reprezentace, vedla podle mého názoru ve svých důsledcích k pozdějšímu zpomalení či rozmělnění transformačního procesu. Tím i k některým současným problémům a deziluzím. A to i přesto, že se současná situace a postavení státu, obcí, rodin i jednotlivců ve srovnání s rokem 1989 posunula kvalitativně i kvantitativně do naprosto odlišných poloh. Do poloh, založených na demokratických principech, kterých zatím ne všichni umíme užívat. A platí při jejichž užívání často zapomínáme na demokratické povinnosti a na ohledy ke svému okolí, které k demokracii také neodmyslitelně patří.
Pár metrů od hranic naší městské části došlo 17. listopadu 1999 k dalšímu významnému aktu. Naši sousedi - městská část Praha 3 - odhalili za přítomnosti baronky Thatcherové sochu Winstona Churchilla, anglického státníka, vynikajícího v jeho předlouhé kariéře nesmírnou prozíravostí a nekompromisními postoji, založenými právě na svrchované úctě k demokracii a odporu ke všem totalitním režimům. Sousedům gratulujeme a těm čtenářům, kteří by sochu chtěli vyhledat, napovím, že stojí na Churchillově náměstí před budovou Vysoké školy ekonomické.

POSLEDNÍ ZVONĚNÍ v základní škole?
Obvodní zastupitelstvo bylo na svém říjnovém zasedání postaveno před zatím nejzávažnější rozhodování v současném funkčním období. Po více než půlroční intenzivní aktivitě obvodní rady a zejména její komise pro výchovu a vzdělávání, předložila rada zastupitelstvu návrh na útlum jedné základní školy v Praze 2 z dvanácti, které jsou městskou částí zřízeny.
Důvodem pro takový krok byla snaha řešit výrazný pokles návštěvnosti škol, daný zejména demografickým trendem, ale i dalšími faktory.
Za necelých devět let klesl celkový počet žáků těchto škol z více než 5600 na méně než 4200, tj. o více než 25 %, zatímco počet škol zůstal nezměněn. Důsledkem je v současné době cca 600 volných míst proti stavu, který by byl uspokojující, s tím, že v dalším školním roce může tento počet i překročit číslo 800. A to je více než dvě naše základní školy průměrné velikosti.
Městská část ubývajícímu počtu žáků čelila různými prostředky – zejména umísťováním dalších subjektů (např. mateřských škol, základní umělecké školy, soukromých gymnázií, kurzů, kroužků mimotřídních a mimoškolních aktivit dětí a mládeže, školních jídelen či výdejen jídel) do budov základních škol. Zdá se však, že tento proces je již víceméně vyčerpán a rozhodování tudíž vedlo k návrhu razantnějšího, svou samou podstatou nepopulárního řešení. Rozhodování, které dokonce již před samotným přijetím návrhu obvodní radou, bylo provázeno protesty, peticí, neklidem občanů, polopravdivými argumenty. Obvodní rada a její komise nemohly kromě jiného nepřihlédnout k ekonomické stránce problému: zatímco provoz škol (zejména školských objektů) hradí městská část, a mohla by při své finanční situaci – přeženu-li to – hradit i provoz poloprázdných škol, hradí náklady spojené s učiteli a pracovníky škol a s učebními pomůckami Školský úřad ze zdrojů státního rozpočtu.
Tyto zdroje jsou stanoveny úměrně k počtu žáků: čím méně je žáků (při stejném počtu škol a mnohem mírněji se klesajícím počtu učitelů), tím je méně peněz na „hlavu“ učitele a na výbavu škol učebními pomůckami. Zatím co hrazení provozu vede k neúspornému vynakládání prostředků (daňových poplatníků), může „úspora“ na učitelích a pomůckách mít přímý dopad do kvality učebního procesu.
Zastupitelstvo o problému jednalo 26. října přes tři hodiny. Někteří členové se dožadovali více kvalifikovanějších podkladových informací, další žádali více či méně razantní postup.
Závěr jednání vyústil v přijetí usnesení, které se významně liší od původního usnesení rady (oba texty je možné nalézt v příslušných rubrikách tohoto čísla Novin – str. 2) a které ukládá radě problém dále řešit a v poměrně krátkých termínech předložit zastupitelstvu další podklady. K problému sítě škol v Praze 2 se zajisté vrátíme i v některém z příštích čísel Novin Prahy 2.

Mgr. Michal Basch, starosta M. č. Praha 2

Zveřejněno: 04.02.2000 – support@publix.cz
Vytisknout