Slovo úvodem

Vážení spoluobčané,
naši zákonodárci nedávno schválili novelu trestního zákona č. 140/1961 Sb., která má zpřísnit trestní postih sprejerů. Je to dobře? Dle mého názoru ano, účinná represivní opatření tento problém jistě částečně vyřeší. Souhlasím s názorem, že kdo poruší zákon, zasluhuje trest, ale zkusme se zamyslet nad tím, zda by u některých těchto jedinců nebylo možné jejich sklony k vandalismu odhalit již v útlém dětství a řádnou rodičovskou výchovou se pokusit o jejich nápravu.
Jsem přesvědčena, že tento negativní jev, který je tak často k vidění i v naší městské části, vzbuzuje i ve vás stejný pocit rozhořčení, jako v nás, volených zástupcích. Při svých procházkách Prahou 2 mám pocit marnosti a smutku z toho, když vidím nově a nákladně zrekonstruovanou fasádu domu, která nevydrží bez čmáranice, či klikyháku provedeného bezduchým vandalem déle, než několik dní. Radnice, stejně jako ostatní vlastníci domů v Praze 2, každoročně vynakládá nemalé finanční prostředky na opravy a rekonstrukce svých domů, ale díky sprejerům se naše společná snaha o to, aby naše městská část vypadala stále lépe, jeví jako zbytečná, což je obrovská škoda.
Nerozumím sprejerům. Jaké uspokojení jim poskytuje načmárání nic neříkajících obrazců na čerstvě opravené fasády? Nebo snad záměrně ničí majetek, který není jejich? Proč nás nutí dívat se na jejich podivné výtvory?
Pravděpodobně byla těmto nezodpovědným vandalům v dětství odepřena patřičná rodičovská výchova, která by jim vštípila základní pravidla a povinnosti, jež by měl jedinec žijící v jakémkoli společenství dodržovat a respektovat. Jsou to zákony této země, úcta k autoritám a samozřejmě nedotknutelnost cizího majetku. Umím si představit „nadšení“ rodičů těchto většinou mladistvých škůdců z kresby na čerstvě vymalované stěně jejich obývacího pokoje.
Jako malé dítě jsem samozřejmě měla i já potřebu dát na vědomí svému okolí některá zásadní sdělení. Jedno z nich mělo tvar velkého srdce a bylo namalováno křídou na dům, ve kterém jsem bydlela. V dětské naivitě jsem si neuvědomovala, že jsem vlastně vandal. Od rodičů se mi dostalo pořádného výprasku a vysvětlení, že to, co jsem udělala, není správné a obtěžuje to ostatní, kterým je naprosto lhostejné, kdo právě miluje Janu, či koho miluje Jana. Křídové srdce smazal déšť, výprask už nebolí, ON miluje už úplně jinou, ale vzpomínka na tento můj „přestupek“ zůstává. A já jsem velmi vděčná svým rodičům za jejich přístup a výchovu, kterou mi dali, a mám to štěstí, že mohou dávat doposud.
Žijeme v městské části, která sice není rozlohou největší, ale má krásnou architekturu, kterou jinde nenajdete. Domy se za posledních 10 let vylouply z nehezké šedi a já se nechci smířit s tím, že místo šedi na nich budou tato „umělecká díla“.
A proto vyzývám všechny, kterým na Praze 2 záleží: Buďme vůči svému okolí všímaví, nezavírejme oči před tím, když někoho vidíme ničit něco, co je krásné, nové, čisté a prospěšné nám všem a nebojme se v těchto chvílích zvednout telefon a zavolat Policii ČR, nebo Městskou policii. Není to udavačství, je to boj s vandalismem, s jevem, který znepříjemňuje život nám všem. Jen tak můžeme přispět k tomu, že budeme žít v příjemném prostředí a budeme moci být právem hrdí, že bydlíme v tak krásné měské části, jakou bezpochyby Praha 2 je.

Jana Černochová, zástupkyně starosty pro věci maje

Zveřejněno: 10.05.2001 – support@publix.cz
Vytisknout