Setkání s budoucími spisovateli

Počátkem října přiletěli z Toronta do České republiky manželé Josef Škvorecký a Zdena Salivarová, jejichž jména jsou v našich myslích spjaty s tzv. exilovou literaturou.
Josefa Škvoreckého si mnozí ze čtenářů vybaví nejspíš v souvislosti s románovou postavou Dannyho Smiřického z Tankového praporu, Zbabělců či z Příběhu inženýra lidských duší. Kromě těchto románů s autobiografickými prvky rozhodně stojí za zmínku i další spisovatelova díla, například soubor povídek Prima sezóna a samozřejmě cyklus příběhů s poručíkem Borůvkou (také Hříchy pro pátera Knoxe).
K detektivnímu žánru tíhne i Zdena Salivarová, kterou znají spíše čtenářky, a to díky Honzlové nebo novele Nebe, peklo, ráj.
Manželé společně napsali detektivku - Krátké setkání, s vraždou, kterou v rámci své návštěvy České republiky uvedli křtem a autogramiádou na český trh. Současně se nabízí CD-ROM o životě a díle Josefa Škvoreckého.
Nepřijeli se však "pouze" rozdávat podpisy, jejich program byl velmi náročný. Vyvrcholil 14. října, kdy Josef Škvorecký převzal na Pražském hradě Státní cenu za literaturu.
Tentýž den přijel do budovy Obvodního úřadu Prahy 2 na setkání se studenty Vyšší odborné školy a soukromého gymnázia, které ve svém názvu nese jeho jméno. V zasedací místnosti nechyběla ani Zdena Salivarová.
Manžele přivítal starosta městské části Praha 2 Mgr. Michal Basch, ředitel školy Václav Krištof, ale především desítky mladých lidí, které spisovatelům téměř hodinu a půl kladly nejrůznější otázky:
Jak se stát dobrým a úspěšným spisovatelem?
J. Š.: Talent nestačí, přátelé. Je žádoucí, ale co pak? Začínajícím autorům bych poradil jediné - psát. A to pravidelně a každý den. Mládí má totiž nesmírnou výhodu, je daleko citlivější, snad proto tíhne zpočátku k básním. Zkrátil bych své ponaučení: "Ani dne bez verše".
Vzpomněl byste si ještě na své literární začátky?
J. Š.: První dílko jsem napsal asi v jedenácti, mělo devatenáct stran, ale nedokončil jsem je. Vzpomínám si však na časy válečné, kdy jsem byl totálně nasazený. Přestože neumím rusky, psal jsem azbukou - tajným písmem. A měl jsem pochopitelně problémy s dialogy i se zachováním důrazu na hlavního hrdinu románu či s rozlišením jednotlivých postav, asi jako každý. Mé prvotní rozhovory zněly jak pimprlové divadýlko. Stylizaci jsem však získal především čtením. Vzorem mi byl mimo jiných i Hemingway.
Co Vás při návratech do vlasti překvapuje?
Z. S.: Vidíme mnoho dobrého. S nostalgií se vracíme například do Náchoda, kde se Josef narodil, a spatřujeme, že se ulice i domy pozvolna mění k lepšímu. Města se tu jakoby rozjasňují. Rádi se zde díváme i na televizi, na záběry z nejrůznějších koutů České republiky, a vidíme, že jsou krásnější než dřív. Při sledování médií si také uvědomujeme svobodu projevu, což rozhodně není samozřejmost. Toho si važte.
Který český film Vás v poslední době zaujal?
J. Š.: V tomto směru jsem závislý na lidech, kteří mi filmy posílají do Kanady na videokazetách. Přesto bych vybral například Zapomenuté světlo, kde se hlavní úlohy, postavy faráře, výborně zhostil Bolek Polívka. Ač je komik, zaujal zde svým výkonem ve vážné roli. Nebo Indiánské léto, kde cítím kladný Formanův vliv. Vynikající je také Obecná škola, Báječná léta pod psa, seriál Bylo nás pět, Kolja... Všude se objevuje nádherný český humor.
Jaký je rozdíl mezi humorem českým a "světovým"?
J. Š.: Prazáklad českého humoru tkví v tzv. humoru černém, který plodí každá diktatura. Co je to platné, 40 let je 40 let. Kdosi moudrý pravil: "Směji se, abych nemusel brečet", ovšem v současné době se černý nádech poněkud vytrácí.
Z. S.: Všimli jsme si také, že v Čechách téměř vymizely politické anekdoty? V Torontu žijeme přes 30 let a za tu dobu jsme tam neslyšeli jediný politický vtip. Lidé v Kanadě nemají potřebu zesměšňovat politiky. Ovšemže mají svůj humor. Jednu anekdotu Vám povím: Přijde chlapík do pivnice a všichni přítomní mu gratulují, že se mu narodila dvojčata. "Jó, dík", prohlásí zamyšleně chlapík: "Ale až já chytnu toho, kdo udělal to druhý dítě..."
Jaké pocity Vás při odchodu z Čech provázely?
Z. S.: S legrací to nemělo nic společného. I když jsem se nejprve domnívala, že jedu pouze na výlet do Anglie a že se za nějaký čas určitě vrátím... Jakmile jsem si uvědomila, že se po srpnové okupaci v šedesátém osmém návrat odkládá na neurčito, následovalo mnoho bezesných nocí a vzpomínek, pocitů úzkosti a stesku. Kdo to neprožil, nemůže to do posledních důsledků pochopit.
Co pro Vás, pane Škvorecký, znamená Státní cena za literaturu?
J. Š.: Pochopitelně, že jsem poctěn. Ocenění bych samozřejmě nezískal, kdyby tu nebyla svoboda. Ta ovšem má sama o sobě nesrovnatelně vyšší hodnotu, než všechna vyznamenání. Zároveň uvažuji nad tím, jaké mám na jejich zisku zásluhy a nedovedu si jednoznačně odpovědět. Snad to zhodnotí s dostatečným nadhledem kritici za sto, sto padesát let.
Letos Josef Škvorecký oslavil 27. září své pětasedmdesátiny. Redakce se k mnoha gratulantům připojuje s přáním všeho nejlepšího...

Eva Bělíková

Zveřejněno: 04.02.2000 – support@publix.cz
Vytisknout