Půjdete-li…Škola ve Štěpánské u kostela

Půjdete-li zase jednou horní částí Štěpánské ulice, zastavte se na chvíli u tamní základní školy. Tento objekt čp. 1286, který stojí na nároží, kam vyúsťuje ulice Na Rybníčku, je vlastně stánkem uchovávajícím místní tradici.
U kostela sv. Štěpána byla zřízena škola snad prý už zároveň se založením pražské univerzity a Nového Města. Ta nejprvnější stála na opačné straně kostela, kde se nachází dům čp. 535 (tam, co je dnes cukrárna). Když nejstarší škola počtu žactva nepostačovala, byla – jak píše dějepisec školy Václav Němec – již na místě definitivním v roce 1780 postavena škola větší. Ale i ta se po sto letech musela rozšířit a přestavět do podoby, jak ji známe dnes.
V této školní budově bývala obecná škola chlapecká, obecná škola dívčí, jistý čas se sem muselo vejít i soukromé dívčí gymnázium spolku Minervy. Na krátkou dobu od školního roku 1917/1918 zde našla útočiště třída pro děti hluchoněmé. Ve školní budově bylo zajištěno i nejnutnější stravování školní mládeže. Ale hlavně: byla tady zřízena první pomocná třída na Novém Městě. A o pomocném školství oné doby bude řeč.
V posledním desetiletí 19. století si i c. k. okresní školní rada pražská začala všímat, že v prvních třídách obecné školy se vyskytují děti až osmileté, které pro neprospěch nemohou postoupit do vyššího ročníku. Ukazovalo se, že jde o děti lehce slabomyslné, které lze vzdělávat, avšak jiným, než běžným způsobem, a tak „vychovati svěřené dítky na užitečné členy společnosti lidské“. Byl ustaven zvláštní výbor, aby prozkoumal, jak se podobné případy řeší v cizině, a aby navrhl řešení. Výsledkem bylo zřízení samostatné třídy pro tyto děti na staroměstské škole u sv. Jakuba, která byla otevřena 16. září 1896. Aby se „šetřilo útlocitu rodičů, kteří by se jinak ostýchali posílati děti své do školy pro slabomyslné“, třída dostala název pomocná.
S několikaletými odstupy pak při stávajících obecných školách vznikaly pomocné třídy další: 1903 v Libni, 1907 v Bubnech a 17. září 1908 se začalo s vyučováním v pomocné třídě při škole ve Štěpánské ulici. K ní tu pak po pěti letech přibyla ještě třída další. Tyto první pomocné třídy předznamenaly, jakým směrem se bude ubírat výchova a vzdělání duševně mírně opožděných dětí. Byly tu totiž dvě možnosti. Buď aby se při obecných školách zřizovaly jakési paralelky, v nichž by se mentálně opoždění žáci učili hlavním předmětům, ale na hudební, výtvarnou a tělesnou výchovu by docházeli do kmenových tříd mezi své vrstevníky, anebo by se proti této integrační variantě prosadilo zcela oddělené speciální vyučování takových dětí. U nás byla všeobecně přijata druhá varianta, a tak se tehdejší pomocné školství stalo jakýmsi před-obrazem dnešních škol zvláštních. I tehdy bylo v pomocné třídě možno nabýt základního vzdělání, ovšem oproti škole obecné (národní) obsahově redukovaného. V zásadě se tu ale učilo to, co dětem umožňovalo porozumět ostatním lidem a postarat se o sebe. Cíle výuky v jednotlivých předmětech byly stanoveny se zřetelem k budoucí praktické potřebě těchto dětí. Třeba v mateřském jazyce vyjádřit své myšlenky řečí a porozumět základním písemným sdělením například úřední povahy. Smyslem výchovného působení pak byla prevence asociálního chování a delikventního jednání.
Pomocné školství tohoto typu však bylo mnohými pedagogy přijímáno nelibě s poukazem na to, že si tu vyučující s žáky jen hrají a nevyučují. Zatím však individualizace výuky umožněná menším počtem žáků ve třídě spolu s „volným“ rozvrhem hodin a jen třicetiminutovými vyučovacími jednotkami byla pro děti větším přínosem, než kdyby byly vyučovány klasicky (tzv. frontálně). Kromě toho se v případě potřeby třída proměňovala v dílnu a tak se i výuka literním předmětům mohla stát konkrétnější a zábavnější. Nadto bylo možno děti učit zhotovovat drobné předměty pro domácnost, které by byly prodejné. Právě tak pracoval s žáky svatoštěpánské pomocné třídy pan učitel Antonín Hrych, který dokonce přispěl svými zkušenostmi k propracování „Osnov ručních prací ze dřeva pro školy bez zvláštní dílny“. Jeho přístup k výuce ukazuje, jak si naši učitelé museli umět pomoci, když škola nedisponovala potřebnými pomůckami a zázemím.
Od počátku byly všechny pomocné školy vystaveny tlaku přesouvat sem z obecných škol děti méně nadané či neprospívající v některém předmětu a děti s poruchami chování vážnějšího rázu. I proto se na pomocných školách nedostávalo míst těm dětem, pro které bylo toto zařízení určeno. Pomocné školy však přes veškeré potíže své existence byly hmatatelným důkazem, že dobročinnost, ač nadále žádoucí, na úkoly v moderní péči o postižené nestačí a že ochrany slabších se musí především ujmout stát, tedy veřejné instituce.   

PhDr. Boris Titzl, Ph.D.

Zveřejněno: 07.02.2003 – support@publix.cz
Vytisknout