Osudová osmička
Určení
polohy těl padlých parašutistů z kostela sv. Cyrila a Metoděje při jejich
identifikaci na chodníku ve Václavské ulici
Jako mnozí Pražané, vždy když míjím kostel sv.
Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, podívám se na větrací okénko krypty a na
pamětní desku nad ním. A do oken chrámové lodi, dnes už dávno ne roztříštěných
výstřely a explozemi. Ale jako nemnozí z nich se vždycky podívám i na druhou
stranu, na nároží Resslovy a Václavské ulice. Na chodník, kde ležela před 76
lety těla padlých parašutistů na chrámových kobercích. Na místo, kde za účasti
desítek členů gestapa a Waffen-SS probíhala identifikce těl svědky, zrádci i
zatčenými odbojáři, a současně údajně i veselá oslava s chlebíčky a přípitky,
svojí formou trochu podobná lovecké poslední leči. Někdy se chvíli zdržím,
koukám na dlažbu chodníku a přemýšlím. Ty fotografie většina lidí zná. Přesně
na tomhle místě ležel... kdo vlastně...?
Většina autorů, píšících o boji v Resslově ulici,
se konkrétní polohou padlých buď vůbec nezabývala, nebo konstatovala, že
jednotlivá těla na fotografiích nelze identifikovat. To je ale omyl. Podívejme
se na celou tuto problematiku blíže a soustředěně.
Ve spojitosti s padlými z Resslovy ulice existuje
pět různých kategorií ikonografické dokumentace. První kategorií je několik
situačních momentek z identifikace. Zachycují kromě pěti těl padlých na
chodníku i osoby z druhé strany barikády: SS-gruppenführera Karla Herrmana
Franka, státního sekretáře pro Čechy a Moravu a vyššího velitele SS a policie v
protektorátu. SS-standartenführera Horsta Böhmeho, zástupce velitele SiPo a SD
v protektorátu. SS-brigadeführera Karla von Treuenfelda, velitele Waffen-SS v protektorátu.
SS-obersturmbannführera Johannese von Feil, posádkového velitele Waffen-SS v
Praze. SS-obersturmfühera a kriminálního komisaře Heinze Pannwitze, šéfa
referátu gestapa IIG a z tohoto titulu i šéfa zvláštní komise gestapa pro
vyšetřování atentátu. Rotného Karla Čurdu, člena výsadku Out Distance, dříve
vlastence a statečného vojáka, nyní již dva dny zrádce jeho spolubojovníků. A
kromě nich desítky těžko identifikovatelných příslušníků gestapa, Waffen-SS a
policie. Tyto fotografie byly pořízeny pravděpodobně někdy mezi půl jedenáctou
až půl dvanáctou dopoledne, kdy skončil boj o kryptu, těla padlých byla
vynesena ven a těla těch, kteří zemřeli v nemocnici či během převozu, ještě na
místě nebyla. K tomu se ale ještě dostaneme.
Do druhé kategorie spadá pět dokumentačních
fotografií padlých, pořízených na chodníku v tutéž dobu. Jedná se o Hrubého,
Švarce, Gabčíka, Valčíka a Opálku. Zde identifikaci poněkud komplikuje
skutečnost, že Gabčíkova fotografie je dlouhá léta soustavně a opakovaně
interpretována jako snímek Bublíka. Pokud ale porovnáme jednak rysy tváře,
zachycené na jiných fotografiích, a jednak oblečení padlých, dojdeme k závěru,
že se skutečně jedná o Gabčíka. K odůvodnění, proč to i přes všechny důkazy,
svědčící pro Gabčíka, opravdu nemůže být Bublík, se opět později ještě
dostaneme.
Třetí kategorie zahrnuje vlastně jen jednu
fotografii. Je to snímek padlého Jana Kubiše, pořízený zřejmě ještě v podolském
lazaretu SS, kde po převozu zemřel, nebo pak těsně poté, co bylo jeho tělo
odpoledne dopraveno do Ústavu soudního lékařství. Na obočí je patrná ještě
zakrvácená rána, a v pozadí je zřetelná rukojeť patologických nosítek. Důvod
pořízení této jediné fotografie je jasný: v dané době již gestapo s jistotou
vědělo, že tento muž zabil zastupujícího říšského protektora.
Čtvrtou kategorií jsou dva snímky členů
Anthropoidu, pořízené v Ústavu soudního lékařství. Obě těla jsou již omyta,
spočívají v pytlích na mrtvoly a jsou označena tabulkami s čísly. Gabčíkovo
tělo je označeno číslem 3, Kubišovo číslem 6. I k číslům se ale ještě
dostaneme... a důvod, proč gestapo pořídilo jen snímky těchto dvou, a ne dalších
padlých, je opět očividný: od svědků již vědělo, kdo jsou "pachaté"
atentátu.
Poslední, pátou kategorií snímků, je série sedmi
portrétních fotografií všech padlých z kostela. Tyto snímky byly pořízeny
zřejmě při identifikaci svědky v Ústavu soudního lékařství několik dní po
zásahu v kostele, a jejich účelem bylo dokumentovat přesnou podobu padlých pro
veškerá možná budoucí vyšetřování. Všechny mrtvoly mají otevřené oči, jsou
nalíčené a jejich oblečení je oproti stavu z 18. června doplněno (např. Gabčík
má na této fotografii sako a kravatu, což ovšem podle dokumentace z Resslovy
ulice v danou dobu neměl).
Je možné na základě těchto několika fotografií dospět
k závěru, kde přesně ležel ten který padlý? Ano, je, ale ne pouze na jejich
základě. Skupinové fotografie z první sady ukazují přesnou polohu pěti těl.
Jsou to těla parašutistů, zachycená ve stejné době na zběžných portrétních
fotografiích druhé sady, tedy těla Hrubého, Švarce, Gabčíka, Valčíka a Opálky.
Jedná se o těla čtyř obránců krypty a jediného obránce chrámové lodi, který
zemřel již na místě. Kubiš, těžce raněný a v bezvědomí, byl ráno po skončení
boje dopraven do lazaretu SS v Podolí, a v době pořízení snímků se tam jeho
tělo ještě stále nacházelo. Totéž platí pro Bublíka, který údajně zemřel ještě
cestou v sanitním voze. Jediná fotografie Bublíkova těla pochází z páté,
portrétní sady snímků, pořízených s odstupem v Ústavu soudního lékařství. Ve
Václavské ulici Bublík, stejně jako Kubiš, vyfoceni nebyli, z toho prostého
důvodu, že jejich těla nebyla v době pořízení snímků ještě na místě.
Vraťme se ke zmiňované chybné interpretaci
fotografie z druhé sady, kdy bývá Gabčíkovo tělo často označováno Bublíkovým
jménem. Bublík byl vysoké, atletické postavy, na rozdíl od Gabčíka, který byl
ze všech parašutistů nejmenší. Bublík měl tmavé, zvlněné vlasy, které mu rostly
hodně do čela, Gabčík měl naopak čelo vysoké a vlasy světlé a rovné, jak je
tomu i na fotografii. Bublíkovi naprosto neodpovídají ani rysy tváře, tvar nosu
a uší, naopak charakteristická Gabčíkova brada je na fotografii zcela zřetelná.
A i s přihlédnutím, že Bublíkova posmrtná fotografie z páté sady byla pořízena
za okolností, kdy byly mrtvoly dodatečně plně oblečeny, nic z tohoto oblečení
(v případě Bublíka navíc nedostatečně doloženého pitevními protokoly)
nesouhlasí s fotografií údajného Bublíka ze sady druhé. Bublíkův pitevní
protokol se vůbec nezmiňuje o oblečení svrchní části těla, což ale
neznamená, že po boji žádné neměl. S největší pravděpodobností mu jej odebrali
zdravotníci během resuscitačních pokusů při převozu do nemocnice.
Gabčíkův protokol ovšem popisuje jeho oblečení
detailně: hnědé teplákové kalhoty, pyžamové kalhoty,
světlomodré spodky, tmavomodré trenýrky, 2 vlněné pulovery, modře kostkovaná
košile, silně zašpiněná zaschlou krví, 2 páry ponožek. Na zmiňované
fotografii, označované jako fotografie Bublíka, je jasně vidět kostkovaná
košile a pletená vesta, tedy vlněný pulover. Stejné oblečení je patrné na
nepochybně Gabčíkově snímku ze čtvrté sady fotografií z Ústavu soudního
lékařství, která je navíc doplněná cedulkou s číslem 3, tedy protokolárním
číslem mrtvoly, které bylo podle pitevních protokolů přiděleno Gabčíkovi. A stejná
kostkovaná košile i pletená vesta je patrná na portrétu z páté sady snímků,
pořízeném rovněž na patologii. Ze všech těchto skutečností vyplývá, že
předmětná fotografie nezachycuje Josefa Bublíka (jehož tělo v danou dobu na
místě ještě nebylo), ale skutečně Josefa Gabčíka.
V tuto chvíli jsme si tedy ujasnili, komu patřilo
pět těl na skupinových fotografiích, jejichž polohu známe. Pokusme se nyní
zjistit, kdo je kdo, na základě komparace s portréty druhé a páté sady a
dokumentace oblečení v pitevních protokolech.
Většina skupinových
snímků z první sady byla pořízena ve směru od kostela do Václavské ulice. Jsou
na nich zřetelně vidět dvě těla, třetí padlý je rozpoznatelný již méně, čtvrté
tělo pak velmi nezřetelně. Porovnáním s portrétními snímky druhé sady lze
poměrně snadno identifikovat první tělo jako Jana Hrubého, druhé jako
Jaroslava Švarce. Souhlasí oblečení, vzory na chrámových kobercích, na
kterých těla leží, i poloha hlav a rukou. Detaily třetího těla příliš zřetelné
nejsou, nicméně lze rozeznat vyhrnutou pletenou vestu a pozici ruky, které
souhlasí s fotografií Josefa Gabčíka ze druhé sady snímků, s tou, která byla
mylně interpretována jako fotografie Bublíka.
Přinejmenším jedna z
fotografií první sady je pořízena z druhé strany, z Václavské ulice směrem ke
kostelu. První tělo je opět vidět velmi zřetelně, a komparací s portrétem ze
druhé sady a soupisem oblečení v pitevním protokolu lze s velkou
pravděpodobností identifikovat Adolfa Opálku. Nasvědčuje tomu mj. skutečnost,
že tělo je bez bot, což potvrzuje i pitevní protokol. U dalšího těla za
ním lze sice přesně identifikovat jeho pozici, oblečení už ale zřetelně vidět
není. Podle komparace se snímkem z druhé sady i podle skutečnosti, že v dané
chvíli na místě již žádný další padlý nebyl, se jedná o Josefa Valčíka.
Kde ale máme jistotu, že
identifikace jednotlivých těl je skutečně správná? Ta jistota pramení ze
skutečnosti, že padlí měli při pozdější pitvě přidělena čísla (nehledě na to,
zda již byli ztotožněni, nebo v některých případech ještě ne), jak
dokazují pitevní protokoly a současně i fotografie Gabčíka a Kubiše ze čtvrté
sady snímků. Tato čísla jsou zaznamenána v pitevních protokolech všech
parašutistů. Důvod přidělení čísel nesouvisí s pitvou, ale s identifikací při
vyšetřování pomocí svědků – zatčených odbojářů i defektorů. Mrtvoly nedostaly
čísla na pitevně, ale právě při první identifikaci, která proběhla vzápětí po
boji. Na místo byli pro účely identifikace přivezeni např. Karel Čurda, Viliam
Gerik, Aťa Moravec nebo Hana Krupková. Čísly byla tedy těla označena ještě na
chodníku ve Václavské ulici, kde k první identifikaci došlo.
Nejprve byl po skončení
dobývání empory, kolem sedmé hodiny ranní, na chodník položen Adolf Opálka,
který spáchal sebevraždu kyanidem, pojištěnou průstřelem hlavy. Jeho tělo
identifikoval již v tuto chvíli Karel Čurda s Aťou Moravcem. Ranění a umírající Kubiš s Bublíkem byli převezeni do
nemocnice. Bublík, jenž si fatálně raněný ještě stačil prostřelit hlavu, zemřel
cestou v sanitce, Kubiš, v bezvědomí po rozsáhlých střepinových zraněních, až v
nemocnici. Čurdu a Moravce následně převezli do nemocnice rovněž, Čurda
identifikoval Kubiše, Moravec oba dva padlé. Pak byli oba svědci dopraveni zpět
na úřadovnu gestapa do Bredovské ulice, protože boj v kostele v Resslově ulici
ještě probíhal.
Po skončení boje v kryptě, někdy před půl
jedenáctou, byla vynesena těla zbylých čtyř padlých, kteří všichni spáchali
sebevraždu střelnou zbraní, v případě Švarce ještě pojištěnou kyanidem, a
položena nalevo vedle Opálky. Z této doby pochází série skupinových fotografií,
stejně jako zběžné portrétní fotografie ze druhé sady (Hrubý, Švarc, Gabčík,
Valčík, Opálka). Je zřejmé, že Čurda, opět přivezený z úřadovny gestapa, byl, v
rozporu s jeho tvrzením při poválečných výsleších, na místě přítomen už v této
době, kdy se na chodníku nacházelo pouze pět těl. Přinejmenším na jedné
fotografii je zachycen beze vší pochybnosti. Podle opakovaného Čurdova
svědectví bylo ale na chodníku celkem osm těl. Některá z nich poznal, jiná ne.
Toto Čurdovo tvrzení se ovšem týká až následující situace. Tu bohužel
fotografie již nezachytily, ale odehrála se zřejmě velmi záhy po pořízení
známých snímků.
Jakmile skončil boj o kryptu, byli tedy zbylí čtyři
padlí vyneseni ven a položeni vedle Opálky v pořadí, jak byli vynášeni, a
tentokrát již blíže ke kostelu, protože bylo po boji a žádné nebezpečí už
nehrozilo. Na místo byli opět přivezeni Čurda s Moravcem a průběžně i další
svědci. Vzápětí byla z lazaretu SS přivezena těla Kubiše a Bublíka, a byla
položena vpravo od Opálky. Proč vpravo?
Pokud víme, že na fotografiích s jistotou
identifikovaní Hrubý a Švarc dostali čísla 1, resp. 2, a velmi pravděpodobně
identifikovaný Opálka měl číslo 5, je jasné, že čísla byla mrtvolám skutečně
přidělena nikoli v ústavu soudního lékařství, ale už ve Václavské ulici, zleva
doprava podle toho, kde leželi. To potvrzuje dosud ne zcela jisté pozice
zbylých dvou padlých, Gabčíka a Valčíka, dané číslem, které mělo při pitvě
jejich tělo a které je zaznamenáno v pitevních protokolech. Poloha pěti těl je –
jak již bylo řečeno – z fotografií určitelná s přesností na centimetry.
Identifikace těl je pak potvrzena klíčem, který spočívá v posloupných číslech
mrtvoly, přidělených tělům na místě:
Číslo 1: Hrubý, číslo 2: Švarc, číslo 3: Gabčík,
číslo 4: Valčík, číslo 5: Opálka. Zbylá dvě čísla byla podle pitevních
protokolů přidělena padlým, jejichž těla byla následně přivezena z lazaretu SS:
číslo 6: Kubiš, číslo 7: Bublík. Těla Kubiše a Bublíka tedy musela být, v
souladu s německým železným smyslem pro pořádek, položena vpravo od Opálky. Poloha zbývajících dvou těl není doložena žádnou
fotografií, nicméně podle přidělených čísel je jejich umístění zřejmé. Pozice
lze zhruba odhadnout ve vzdálenostech podobných, jaké byly mezi již známými
těly.
Proč neexistují
fotografie zbylých padlých z Václavské ulice? To nevíme, a zřejmě se to ani
nikdy nedozvíme. Možná fotografovi gestapa prostě došel film. Možná usoudil, že
když boj skončil, už je po všem, svou práci odvedl a odjel snímky vyvolat.
Možná ale fotil dál a snímky se nezdařily, nebo se zdařily, ale nedochovaly. V
polovině dubna 1945 byl totiž vydán rozkaz, aby byly zničeny všechny spisy
referátu IIG, které nebyly bezprostředně zapotřebí. Až do 5. května tak na
dvoře budovy řídicí úřadovny gestapa v Pečkově paláci Bredovské ulici hořely
spisy, fotografie a další dokumentace, včetně 68 svazků, týkajících se
vyšetřování atentátu na Heydricha. Pouze malý zbytek dokumentace k atentátu i
zásahu proti kostelu v Resslově ulici se zachoval v pancéřové skříni komisaře
Leimera. Nikdy se již nedozvíme, jaké dokumentační materiály tak byly
ztraceny.
Začali jsme ale zmínkou o osudové osmičce. V
poválečných výpovědích Čurda opakovaně uváděl, že na chodníku leželo při
identifikaci osm těl. Parašutistů, padlých v kostele, bylo ale jen sedm. Kdo
tedy byl tou osudovou osmičkou?
Jaroslav Čvančara tvrdí, že se jednalo o Jana
Milíče Zelenku, syna Jana Zelenky-Hajského. Má toto tvrzení nějakou logiku?
Jsem přesvědčen, že ano, a že Jan Milíč Zelenka byl jediným mrtvým v dané době
a místě, který připadá jako osmá oběť v úvahu.
Jan Radovan Milíč Zelenka se narodil 12. srpna 1923
Janu Zelenkovi ("Hajskému") a jeho manželce Františce, rozené
Hoffmannové. Jeho otec, původně učitel v Háji u Duchcova, poté po nuceném
stěhování po záboru pohraničí v Praze, byl sokolský činovník a zapálený
vlastenec. Za okupace, po zákazu Sokola a po tvrdém zásahu bezpečnostních
složek proti jeho činovníkům, se stal členem Obce sokolské v odboji (OSVO), a v
jejím rámci i užší odbojové organizace Jindra. Zelenka začal vzápětí v rámci
Jindry spolu s několika kolegy budovat radikální údernou skupinu Říjen, jež už
neměla mít za úkol jen ilegální sokolskou činnost, ale skutečný boj s okupanty,
diverze a sabotáže. Skupina Říjen se – kromě mnoha dalších příslušníků odboje –
zásadně zapojila do podpory parašutistů, nacházejících se v Praze, zvláště pak
výsadku Anthropoid, s jehož úkolem byl Zelenka srozuměn a vášnivě s ním
souhlasil.
Osmnáctiletý student Jan Milíč, vlastenec po otci,
se samozřejmě do činnosti skupiny zapojil rovněž, a pro pomoc parašutistům
získal i některé své kamarády. O skutečnosti, že se parašutisté po atentátu
ukrývají v kryptě kostela, Milíč prokazatelně věděl. Kolem poledne 17. června
1942 se po Čurdově včerejším udání a následných zatýkáních a výsleších členů
odboje gestapo dozvědělo i jméno a adresu Zelenkových. Vyrazilo do jejich bytu
v Biskupcově ulici. Jan Zelenka-Hajský během zatýkání spáchal sebevraždu jedem,
jeho manželka se k tomu neodhodlala a po zatčení a dlouhém vyšetřování byla
zavražděna spolu s většinou ostatních podporovatelů Anthropoidu 24. října téhož
roku v Mauthausenu.
Jan Milíč se o zátahu u nich doma dozvěděl od
spolužáka ve škole. Bylo mu jasné, že je konec, že vyšetřování gestapa nemá
šanci ustát, aniž by prozradil, co ví. Odešel tedy ze školy a zvolil stejnou
cestu jako jeho otec. Polkl tabletu s jedem. Jeho tělo bylo objeveno týž den
kolem desáté hodiny večerní v Husově háji v Záběhlicích.
Tělo, stejně jako doklady u něj nalezené, vzápětí
prozkoumaly německé bezpečnostní složky. Současně ale celou noc běželo
zatýkání, hektické výslechy a vyšetřování mnoha dalších příslušníků odboje. Po
pár hodinách započala na základě informace, získané od Aťy Moravce a Hany
Krupkové, akce proti úkrytu parašutistů v Resslově ulici. Před polednem, po
jejím skončení, mělo gestapo, kromě těl padlých z kostela, v rukou i tělo
mladého muže, který se otrávil kyanidem, stejně jako dva z parašutistů a
několik lidí z odboje. Byl ve věku, kdy mohl docela dobře být jedním z dalších
"padákových agentů". Jeho identitou si gestapo jisto nebylo,
legitimace mohla být falešná, nebo mohla být sice pravá, ale použitá jinou
osobou. To byl zřejmě důvod, proč gestapo nakonec Milíčovo tělo přivezlo ke
kostelu, položilo jej na chodník ve Václavské ulici k identifikaci svědky vedle
ostatních padlých jako posledního, a přidělilo mu číslo 8.
Pitvy padlých parašutistů byly prováděny ve dnech 23. až 26. června 1942 v ústavu soudního lékařství na
Albertově jeho vedoucím, profesorem Güntherem Weyrichem, za asistence dr.
Steffela; k ruce jim byli zřízenci František Vyhnal a Králík. Zajímavostí je,
že profesor Weyrich prováděl před několika dny společně s šéfem ústavu
patologie, profesorem Herwigem Hamperlem, i pitvu Reinharda Heydricha. Zřízenci
nakládali s těly zcela nepietně, jeden z nich je podle svědectví údajně dokonce
fackoval. Zbylé oblečení padlých bylo delší dobu uloženo v ústavu, ale nakonec
jej zřízenci zlikvidovali.
Při pitvě byla těla dekapitována a poté dána do
anatomického ústavu k dispozici studentům pražské německé lékařské fakulty.
Nakonec skončila v šachtě na ďáblickém hřbitově společně s těly dalších
parašutistů a odbojářů – Bartošem, Potůčkem, Morávkem, Moravcovou… Na stejném
místě spočinulo tělo Jana Milíče Zelenky i jeho otce. Jen o několik kroků dál,
a jen doufejme, že v jiné šachtě, leží popravený šéf kladenského gestapa Harald
Wiesmann, zastupující říšský protektor Kurt Daluege, státní ministr K. H. Frank
nebo ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec a další popravení v
retribučních procesech v Praze.
Hlavy Kubiše a Gabčíka byly kompletně uchovány v
prezervačním roztoku a příležitostně byly předkládány k identifikaci dalším
svědkům. Lebky ostatních pěti padlých byly preparovány a uloženy pro
frenologické „studijní“ účely a pro zvažované budoucí muzeum zločinu. Pět lebek
i dvě hlavy v nádobách s lihem byly 20. dubna 1945 příslušníky gestapa
možná spáleny ve strašnickém krematoriu, jak dosvědčil jeho bývalý
zaměstnanec. Popel byl pravděpodobně uložen ve společném hrobě vedle budovy
krematoria.
Na základě uvedené identifikace byly dne 18. 6.
2018 umístěny pamětní destičky se jmény padlých, daty jejich narození a úmrtí a
označením výsadku, v jehož rámci byli nasazeni, na přesná místa na chodníku ve
Václavské ulici. Snad tato malá, ale konkrétní připomínka pomůže obyvatelům
Prahy i turistům uvědomit si, že procházejí místem, které – ač dodnes
pozapomenuté a téměř anonymní – bylo pro osm bojovníků místem osudovým.
Pavel
Kmoch