Osobnost Prahy 2

Ve špičce podkroví rohového činžáku na náměstí I. P. Pavlova žije ve svém ateliéru malíř Rudolf Lexa. Tohle obydlí, prosycené kumštem a inspirací, obývá od roku 1946. Má už na Novém Městě „domovské" právo.
Muž, který před malířským stojanem strávil celý život, dnes patří k nejosobitějším českým krajinářům. Jako rodilý Pražák, jenž vyrůstal v rámařské dílně svého otce, vytvořil právě z Prahy věčný námět svých obrazů. Přitom zůstal věrný tradici tohoto stylu, což je v dnešní době, která klasickou malbu prakticky odvrhla, zjevení vskutku ojedinělé. Namalovat nekonvenčně a osobitě slavné pražské motivy je snad už nemožné. Rudolf Lexa je výjimkou, Praha na jeho plátnech je ceněným výtvarným opusem.
Rudolf Lexa je až čítankovým prototypem kumštýře. Jasný, vyhraněný výtvarný rukopis, bohémská minulost, bohatýrský zjev, to vše jsou atributy, které naplňuje. Přísný tatínek mu bránil v malířské kariéře. Lexa utekl ke kočovné divadelní společnosti, otec ho vydědil. Maloval kulisy, později baletky v Karlínském divadle. Ale nad figurální tvorbou, pro kterou se rozhodoval, zvítězila krajina. Až po válce studoval dva roky ve slavném krajinářském ateliéru profesora Otakara Nejedlého. Lexa je dnes živoucí doklad kontinuity svých slavných krajinářských předchůdců - Slavíčka, Hudečka, Blažíčka aj. Citovost jeho pláten je ostatně věrná slavíčkovskému impresionismu dodnes.
Přitom laik, který stojí před Lexovými obrazy, jen těžko uvěří, že jde o práce atelierové. Malíř nemaluje v plenéru. Vše je dílem umělecké imaginace, podložené jen letmou skicou. Rudolf Lexa o tom kdysi řekl: „Vstávám velmi časně a jdu si sednout do těch míst, která chci malovat - třebas do Seminářské zahrady. Kreseb nebo skic si dělám velmi málo. Jen tiše sedím a přemýšlím, rozhlížím se pozorně kolem sebe a dávám na sebe působit tu jedinečnou atmosféru, jakou m* ze všech měst jen Praha... Doma v atelieru vyvstane mi před duševním zrakem plasticky i barevně obraz Prahy, pak mohu uvolněně malovat. Atmosféru i barvu si vykomponuji podle vlastního citového rozpoložení."
Rudolf Lexa, jak už to tak v malířské branži bývá, neměl zpočátku na růžích ustláno. Žil se svou ženou Zdenkou z jejího malého platu, obrazy moc neprodával. Ale v šedesátých letech „prodal" v New Yorku celou svou výstavu. Po listopadu 1989 pak nestačil galeriím dodávat „pražské" motivy, když se lidé vracející se z emigrace s pochopitelnou nostalgií pídili především po obrazech milované Prahy. Dnes už Rudolf Lexa nemaluje, zdraví mu neslouží. V tvorbě mu navíc brání hluchota, handicap pro umělce, který se inspiroval Smetanovou hudbou, obzvlášť nepříjemný. Díky paní Zdeně Lexové, která je malířovou obdivuhodnou a neskonale věrnou životní průvodkyní, jsme mohli v květnu v Galerii bratří Čapků vidět průřezovou výstavu jednoho z posledních českých impresionistů. Rudolf Lexa má v Praze, a v naší městské části zvlášť, opravdu „domovské" právo.

Text : Ladislav Doležal

Zveřejněno: 04.09.2002 – support@publix.cz
Vytisknout