Osobnost Prahy 2: Stonožková první dáma

Kateřinu Vávrovou snadno poznáte podle přívěsku na krku v podobě stonožky. Nenosí ho náhodou, je totiž předsedkyní občanského sdružení Přátelé Stonožky. Kromě toho umí „stonožková“ první dáma dělat zázraky s dětmi. Svoji pracovnu má v kabinetě výtvarné výchovy v základní škole v Kladské 1. Cestou za ní vstřebávám příjemnou přátelskou atmosféru školy. Děti, které potkávám na chodbách, mi připadají nějak vstřícnější, než bývá obvyklé.
Paní učitelko, co s dětmi děláte, že jsou tak milé a slušné?
To pěkné chování dětí není jen náhoda. Naučily se pomáhat, když je zapotřebí, a připadá jim to samozřejmé. Zapojily se do Hnutí na vlastních nohou a jejich aktivity přinášejí každoročně konkrétní výsledky. Jsou na školu i na sebe hrdé. Stonožka – symbol hnutí – ukazuje, jak mnoho malých nožiček dohromady nese velikou věc.
Co je smyslem Hnutí na vlastních nohou? Co konkrétně děti dělají?
Pomáhají jiným, postiženým a nemocným dětem, stát na vlastních nohou. Stonožku, která má nohou nejvíce, si samy zvolily jako logo, tento symbol vymyslel dvanáctiletý chlapec. Malují vánoční přání, a ta se pak prodávají. Peníze z prodeje přáníček věnují na nákup lékařských zařízení potřebných k léčbě nemocných dětí nebo k záchraně životů, pomáhají dětem v krizových a válkou postižených oblastech. Během jedenácti let děti získaly více než 70 milionů korun.
Kdy a proč jste sdružení Přátel Stonožky založili?
Všechno začalo asi před devíti lety. Přečetla jsem si leták s informacemi o kreslení vánočních pozdravů a líbila se mi myšlenka, že děti kreslením přáníček mohou samy pomoci svým nemocným kamarádům. A tak jsme ihned začali kreslit. Děti mají velkou radost, když vidí, kde, jak a komu pomohly. Je pro ně velmi důležité vidět konkrétní pomoc, ne pouze konto. Když přijede před školu „stonožkové" auto, které pomohly získat pro děti ve válkou zničené oblasti na Balkánu, září štěstím. Proto to všechno dělám.
Kde je možné vidět výtvarné práce dětí?
Každý podzim pořádáme ve škole výstavu žákovských výtvarných prací s cílem získat jejich prodejem co nejvíce peněz v rámci tzv. Stonožkového týdne. Děti se na to těší, pomáhají, vše připravují. Když vidíte jejich nadšení a radost, motivuje vás to k další práci. Právě organizování Stonožkových týdnů v celé republice je jednou z mnoha činností našeho občanského sdružení. Každoročně se sami rozhodneme, kam bude naše pomoc poskytnuta. Nikdy nedáváme finanční částku, ale konkrétní přístroj, zařízení, nebo pomůcky.
Co považujete za největší úspěch?
V dnešní době považuji za úspěch získat tak velké množství dětí, ale i dospělých, pro pomoc druhým. Jelikož jsme hnutí, ne nadace, všichni pracují dobrovolně a zcela zdarma. Asi právě proto jsou v hnutí bezvadní lidé, kteří prostě pomáhat chtějí. Posledním úspěchem byla účast stonožkových dětí na výročním předávání Nobelovy ceny v norském Oslo vloni v prosinci, kde zpívaly generálnímu tajemníkovi OSN Kofi Annanovi. Další velkým počinem bylo vydání krásné knihy Kdyby všechny děti světa..., kterou napsaly a ilustrovaly stonožkové děti, nebo pomoc trpícím dětem na Balkáně, v oblastech, kde působili čeští vojáci. Jednalo se konkrétně o poskytnutí čtyř kompletně vybavených sanitek a zajištění oprav a vybavení několika válkou zničených škol. To byl počátek spolupráce s českou armádou. Vloni v prosinci převzal patronát nad hnutím ministr obrany Jaroslav Tvrdík, což je pro všechny velkým oceněním.
Z čeho máte největší radost?
Krásný je pocit, když děti něco naučíte a vidíte výsledky své práce. Bývalí žáci se k nám do školy často vracejí, chodí se poradit, postěžovat si, někdy poděkují za to, co jsme je naučili, i třeba za to, co jim přinesla práce pro Stonožku.    

Text a foto: V. Voldřichová

Zveřejněno: 03.12.2004 – support@publix.cz
Vytisknout