Návštěva u Jiřího Stivína

„Pomocí hudby vedu rozhovor s posluchačem o svých životních prožitcích, je v tom folk, lidová hudba i návraty k přírodě. Podstata kumštu je v upřímnosti a v tom, aby každý dělal to, co hluboce cítí. Když je dílo osobité a obsahuje nějakou myšlenku, má právo na život...“
V útulně zařízené pracovně s tisícero věcmi na zemi i na stolech, v místnosti s vysokými stropy a zdmi posetými nejrůznějšími píšťalkami a flétnami mě přivítal Jiří Stivín. Jak jinak, než ve své typické manšestrové čepici s kšiltem, na krku flétničku přivezenou z Peru a s úsměvem na tváři obhajoval svůj talisman: „Fléten není nikdy dost. Rád si zahraji sice i na vibrafon, zděděný po Karlu Velebným, na cemballo i na nějaké ty elektronické přístroje, ale flétny jsou flétny – ze všech nástrojů mě přitahují nejvíc.“
Jiří Stivín Vám dokáže zahrát téměř na cokoli - dokonce na rouru od luxu nebo na banán. Prý bych se divila, jak pěkně zní. Banán jsem ale s sebou neměla - spokojila jsem se tedy i s několika veselými tóny z malé peruánské flétničky.
Atmosféru rozhovoru mile rozvířil příchod jedné ze dvou Stivínových dcer – Markéty, která si k nám přisedla a společně s tátou vzpomínali na léta strávená v Praze 2.
„To už je hezkých pár let, co jsem chodil na náměstí Míru do první třídy, bydlel v Balbínově ulici a s klukama jsem tajně běhal „na bouračku“ vedle školy Na Smetance, kde jsme si mezi polozbořenými domy hráli na četníky a lupiče. A neměl bych zapomenout ani na Riegrovy sady. Tam jsem si v zimě několikrát zlomil při sáňkování nohu,“ podotkl s úsměvem Jiří Stivín, ke kterému se po chvilce přidala Markéta. „Bydleli jsme mezi Štěpánskou a Ječnou, Na rybníčku, odkud jsme chodili přes kopec na Vyšehrad k bábě Evě na návštěvu. Vzpomínky mám také na Karlák, kde jsme se jako děti po škole scházeli. Jsem vlastně odkojená Karlovým náměstím,“ prozradila nejstarší ze čtyř Stivínových dětí, vypila sklenku vody a odběhla.
Lásku k zobcové flétně a hudební nadání po otci zdědila, podobně jako její sourozenci - Zuzana hraje na celo, ale později se rozhodla pro herectví, nyní působí v Národním divadle a nejspíš by neměnila. Touhu po prknech, které znamenají svět si do života vnesla asi po své babičce - Eva Svobodová, Stivínova maminka, byla totiž ve své době známou herečkou. Starší syn Jirka hraje na bicí – studoval konzervatoř a Adam se věnuje hře na basovou kytaru ve skupině Chinaski. „Přišlo to tak nějak samo, hrát na flétnu jsem ani jedno z dětí nenutil. Tím se totiž případný talent potlačuje a to je škoda. Domnívám se, že ve většině hudebních škol učitelé dnes děti doslova mučí, ti pak nejsou schopni improvizovat, jen striktně odpískávají notu za notou a už neumí do skladby dát něco navíc,“ prozradil svůj názor Jiří Stivín. „Vadí mi ovšem i současný postoj některých žáků k hudebkám. Studenti se chovají, jako by se jednalo o jakési nutné a nudné zlo. Samozřejmě, že studia jsou příjemně strávené určité období života, ale navštěvovat školu jen proto, aby snad člověk nějak zaplácl volný čas?“
Například v Londýně na Royal Academy of Music, kde Stivín jistý čas působil, chodí lidé především proto, aby se něco dozvěděli. „Pokud se tam vyhlásí nějaké téma ke zpracování, tak se o něj studenti doslova perou. Nikdo se do ničeho nenutí. U nás si lidé zadané úlohy přehazují jako horký brambor.“ Člověk, který se jednou rozhodne profesionálně hrát, by měl svou životní dráhu cítit jako vnitřní potřebu, a nikoliv jen jako nutnost obživy.
Průprava je jistě pro hudebníka nezbytná, Stivín však hudbu v mládí nestudoval a nenavštěvoval ani žádnou Lidovou školu umění, prý odrazuje talentované lidi od hudební činnosti. Vzorů měl ale celou řadu, dokonce chodil na hodiny k lidem, které si sám vybíral – k Jiřímu Válkovi z České filharmonie či k Milanu Muclingerovi.
Jiří Stivín je proslulý především svými variacemi na klasiky, interpretací středověké hudby, renesance a baroka. Svou improvizaci ale do not nezaznamenává. - To, co v daný okamžik vznikne, ihned zaniká. „A to je právě to hezké. Záleží na atmosféře, na publiku... Spíš se tu či onu skladbu snažím nahrát. A vůbec si myslím, že hra budoucnosti tkví především v nahrávkách.“
V současnosti má Jiří Stivín mnoho práce se zakládáním Centra pro improvizaci ve Všenorech, připravuje také pro své příznivce malé podzimní koncertní překvapení.
Od Jiřího Stivína jsem odcházela s pocitem příjemného osvěžení, přestože byly ulice a domy v centru Prahy rozpálené horkým létem. Již nyní se těším, a jistě nejsem zdaleka sama, na vydání jeho dalšího alba - prý se dočkáme už na podzim.

Eva Bělíková

Zveřejněno: 20.01.2000 – support@publix.cz
Vytisknout