Možnosti parkování tělesně postižených

Ve městech, zejména v centrech velkoměst, je vždy problém se zaparkováním vozu. Mnozí řidiči raději auta nevyužívají a jezdí hromadnou dopravou. Je však skupina lidí, pro kterou je městská hromadná doprava zcela nepřístupná. Jsou to lidé s těžkým tělesným handicapem. Většinou jde o držitele průkazu ZTP/P (zvlášť těžce tělesně postižené lidi). Z logiky věci byl těmto lidem přidělen znak, mezinárodní symbol přístupnosti – stylizovaný vozíčkář na modrém poli, jímž označovali vůz, ve kterém jeli.
Všude v kulturním světě občané vědí, že je-li vozidlo označeno tímto znakem, je třeba respektovat určitá pravidla. Například zachování minimálně metr širokého odstupu od vozu, aby handicapovaný mohl dveře svého auta doširoka rozevřít a pohodlně vystoupit. Lidé si zvykli vídat vystupovat z označeného vozu těžce tělesně postiženého člověka. Každodenní realitou se tak časem naučili respektovat potřeby lidí s postižením.
U nás je situace jiná. Lidé příliš často vidí vystupovat z označeného vozu na první pohled zcela zdravé lidi. Poslaneckým návrhem k novele zákona O pozemních komunikacích došlo k tomu, že nárok na znak mají i držitelé průkazu ZTP. Tím se počet vozidel s tímto označením mnohonásobně zvýšil. Držiteli průkazu ZTP jsou lidé s lehkým tělesným postižením, lidé se smyslovým postižením (nevidomí), se zdravotním postižením (kardiaci, cukrovkáři apod.). Nechci polemizovat o tom, které postižení člověka více handicapuje. Jde mi o to, že smysl zřizování vyhrazených parkovacích míst se zcela vytratil. Osoby bez postižení pohybového aparátu nepotřebují 3,5 metru široké parkovací místo.
Zjišťovala jsem si, jakým způsobem jsou znaky přidělovány v zemích EU. Ve většině případů mají nárok na znak pouze osoby s postižením pohybového aparátu. Vůbec mě nepřekvapuje, že někteří úředníci chtějí omezit vydávání povolení na zřizování vyhrazených parkovacích míst. Naše ulice jsou přeplněny vyhrazenými stáními pro automobily s označením „vozíčkář“, a nikdo nechápe pravý smysl takového označení. Lidé s tělesným postižením se tak setkávají s až agresivním postojem „zdravé“ části populace, že „díky nim nemají normální lidé kde zaparkovat“ (citát ze života). To vede k absolutnímu nerespektování vyhrazeného parkování, což se nakonec negativně odrazí na těch nejpotřebnějších; na těch, kteří jsou zcela závislí na vozidle jako jediném možném prostředku pohybu po městě, pro které neexistuje jiná alternativa, jak zaparkovat před zaměstnáním, před školou, před obchodem, v centru města. Ti ostatní ji mají.
   

Daniela Filipiová, senátorka za Prahu 2 a 3

Zveřejněno: 10.06.2003 – support@publix.cz
Vytisknout