Lidem se zdravotním postižením

Dvaačtyřicetiletá ing. arch. Daniela Filipiová žije v Praze 3 a už 14 let je vozíčkářka. Snad právě proto má pro lidi se stejným postižením více pochopení než ostatní architekti a navrhuje projekty bezbariérových domů.
V čem se liší Vaše návrhy od ostatních?
Mé návrhy se na první pohled neliší. Teprve když je stavba zrealizována, se pozná rozdíl. Ocení je zejména ten uživatel, který má tělesný či smyslový handicap. Moje projekty totiž, na rozdíl od většiny kolegů, respektují požadavky vyhlášky č. 174/1994 Sb. Stavebního zákona, která uvádí základní parametry bezbariérového prostředí a objektů. Vyhláška sice platí již 6 let, ale v našich městech to bohužel stále není příliš znát.
Možná není od věci si říci, kdo jsou lidé se sníženou schopností pohybu a orientace. Jsou jimi osoby postižené pohybově, zrakově a sluchově, osoby pokročilého věku, těhotné ženy a rodič s dětmi do tří let. Takže poměrně velké procento obyvatel a ne jen pár vozíčkářů, kteří chtějí cosi výjimečného. Uživatelem vyhlášky se stane každý nejméně jednou za život.
Kariéra architekta, jak si ji dokážeme představit u zdravých lidí, byla shodou nemilých skutečností ing. arch. Filipiové
odepřena. Za první důvod ona sama považuje hledání pracovního kolektivu, se kterým bych si dokonale rozuměla (což je pro tvůrčí práci nezbytné), a který by byl navíc v bezbariérovém prostředí… Takový nenašla. A druhým důvodem je vozík jako takový. Sotva by přeci mohla „pobíhat“ po lešení nebo ve výkopu. A proto si zvolila nelehké téma – profesionálně se věnuje bariérám, nebo spíše jejich odstraňování „na plný úvazek“. Moc volného času nemá, stále je prý co dělat. Občas si udělá s manželem čas na kino či divadlo, nebo s dvěma dcerami na výlet do přírody.

Eva Bělíková

Zveřejněno: 23.06.2000 – support@publix.cz
Vytisknout