Kdybych začínala znovu, začínala bych stejně

- slova Jiřiny Jiráskové, vynikající herečky a v současné době ředitelky Vinohradského divadla. Navštívila jsem ji v její útulné pracovně, jemně provoněné bylinkami i tabákem, v poměrně malé místnosti, vyzdobené slaměnkami a fotografiemi z divadelního prostředí. Požádala jsem ji o rozhovor a dozvěděla jsem se mnoho, o její odpovědi se s Vámi podělím.
Na Vinohradech působíte takřka půl století a za tento čas se několikrát proměnily - někdy k horšímu, jindy k lepšímu. Jaký je Váš vztah k této čtvrti?
Samozřejmě, že mě Vinohrady oslovují, vždyť tu nejen pracuji, ale také bydlím. Je to část Prahy, kterou jsem vždy měla velmi ráda. A dost jsem se v minulosti trápila například nad zdevastovanou Korunní třídou. V současné době ale pozoruji, že se Vinohrady pozvolna znovu vzpamatovávají. A to je dobře. Jen mám trochu obavy o jejich zeleň.
Máte na mysli Karlovo náměstí?
Karlovo náměstí je pro mě naprosto nepochopitelná bolest. Jsem vášnivý zahrádkář a pěstitel - a nejsem si tak docela jista, že zdraví zdejších stromů bylo a je natolik podlomeno, že se nutně musí radikálně přistupovat k "amputaci" přírody. Tak bych totiž pojmenovala onu tolik diskutovanou causu: Karlovo náměstí.
Své proměny prožívalo a stále prožívá také Vinohradské divadlo, ve kterém působíte od roku 1951...
Ve Vinohradském divadle hraji již od roku 1948, takže nyní je to 50 let přesně. Pěkná řádka let, nemyslíte?
Ovlivnilo Vás toto výročí při rozhodování o odchodu z divadla?
Také. Ředitelské křeslo přenechám svému nástupci 30. června příštího roku. Cítím se totiž poněkud unavená. Původně jsem tuto funkci přijala na dva roky a ono to uteklo jako voda, a já tu setrvávám v čele divadla již desátou divadelní sezónu.
Vést a řídit divadlo s téměř dvěma sty herci, z nichž jich padesát má stálé angažmá, asi není jednoduché...
Procházka růžovým sadem to opravdu není, a připustím-li, že se dá všechno na světě dělat daleko lépe, než jak si člověk myslí a koná, tak přesto se domnívám, že o tomto divadle ledacos vím a to mě dost usnadňuje práci.
Mám ráda herce, kteří jsou občas velmi zlobiví, ale dokážu je pochopit. Vždyť i já jsem si tuto profesi celoživotně zvolila, a tudíž dobře chápu, že herectvím člověk mnohdy žije na úkor svého soukromí.
Prý jste původně chtěla být jeptiškou, strávila jste i nějaký čas v Kutné Hoře u voršilek, ovšem zvítězila touha být herečkou. Osud Vás zavál až do Vinohradského divadla. Proč právě sem?
Mým pedagogem na škole byl tehdejší ředitel Vinohradského divadla, dnes již legenda, a vynikající režisér Jiří Frejka, který mě první nabídl, abych na Vinohrady šla. S nesmírnou úctou nejen k němu, ale i k hercům, kteří zde tehdy působili, jsem tu nabídku přijala. Již při prvním vystoupení, kdy jsem zaskakovala za onemocnělou Jarušku Adamovou, Aničku Hoškovou v Paničkách Winsdorských, jsem se na jevišti setkala například s Merinkou Rosůlkovou, Danou Medřickou, s panem Marvanem a později s Vlastimilem Brodským a mnoha dalšími. Byl to pro mne veliký zážitek. A na kterou roli nejraději vzpomínám? Na Pilar ve hře Komu zvoní hrana.
Hrála jste v mnoha dalších divadelních hrách, jmenujme například Kleopatru, Ať žije královna, kde jste se úspěšně zhostila královny Alžběty. Nastudovala jste ovšem také Královnu Kristinu, které se po letech ujala i Dagmar Veškrnová-Havlová. Lze tato představení porovnat?
Velmi obtížně. Královnu Kristinu hrála též Jiřina Štěpničková a myslím si, že každá z nás se této role zhostila svým osobitým způsobem. A co se týká Dagmar Havlové, tak za jednou věcí si stojím, a to je styl, jakým si hru pod vedením režiséra Kracíka dokázala obdivuhodně přizpůsobit. Jedná se o historickou postavu a hra samotná je velmi problematická, protože zde prosakuje autorův negativismus vůči ženám, a to mnohdy na úkor dějin.
Máte raději divadlo anebo filmové role?
Ne náhodou jsem točila filmy tzv. "nové vlny", neboť mám blíž k autentickému a civilnímu projevu. Film mám velmi ráda, je totiž neúprosný a "vidí vám až do žaludku" a stačí málo k vyjádření myšlenky, tedy pokud jste ji schopna. Je ovšem náročnější, protože na celou roli musíte být připravena vždy od prvního natáčecího dne. Na druhé straně divadlo vám poskytuje hledání. A také onen příjemně opojný pocit z kontaktu s divákem. To je pro herce velmi vzácný okamžik.
Na kterou filmovou roli nejraději vzpomínáte?
Měla jsem to štěstí, že jsem byla obsazována do rolí, které se mi líbily. Ať již zmíním Sestřičky nebo Zámek v Čechách, který snad pan Hubač psal přímo pro mne či dřívější role - Mášovo Bloudění anebo Jak se zbavit Helenky, kde jsem hrála s Vaškem Voskou, tak to pro mě byly, a dodnes jsou, velmi silné herecké zážitky. Také často a ráda vzpomínám na Podskalského Světáky anebo Křtiny.
Prozradíte své budoucí plány?
Když uvážíte můj věk a představíte si, že jsem si nedávno za svou zahradou na Šumavě přikoupila ještě další parcelu, nejspíš si o mě budete myslet, že jsem blázen. Ale chci tam mít jen a jen stromy, keře a trávu.
Opustíte tedy v nejbližší době Prahu, přestěhujete se na Šumavu?
Natrvalo asi ne, neboť mé plány souvisejí i s Prahou. Například bych ráda navštěvovala koncerty a operu, kterou jsem poněkud zanedbávala, přestože vážnou hudbu miluji. Ovšem připravuji také besedy s mimopražskými diváky a na toto cestování a osobní kontakty s lidmi se velmi těším.
Než odjedete, na co byste diváky a příznivce scény Vinohradského divadla pozvala?
Nejspíš na Brouka v hlavě anebo Jak je důležité míti Filipa. Obě hry nastudoval režisér Jiří Menzel. Největší zájem je o Návštěvu staré dámy, ale také například o Hubačovu Hostinu u Petronia. Přijďte i na Tři velké ženy do studia, kde je velmi příjemné, komorní prostředí.
Chystáme uvedení dvou aktovek pana prezidenta Václava Havla - Vernisáže a dosud neuvedené prvotiny Rodinný večer. Po jejím včerejším přečtení jsem přesvědčena, že tento večer bude stát za to a jistě obohatí pražskou divadelní scénu.

Eva Bělíková

Zveřejněno: 03.02.2000 – support@publix.cz
Vytisknout