Je čas mlčet a je čas mluvit

Když ubývají síly a člověk přestává stačit na to, co pro něj ještě před pár lety bylo každodenní rutinou, nemusí to ještě znamenat úplnou závislost na mladších členech rodiny, případně stěhování do nějakého ústavu. Senioři a zdravotně postižení naší městské části mohou už dvanáct let využívat služeb Centra sociálních služeb a prevence Prahy 2 se sídlem v Máchově ulici. Za tu dobu se k původní pečovatelské službě přidala také terénní ošetřovatelská služba, oše-třovatelský pobyt na lůžku a v poslední době i péče o děti do tří let. Přinášíme další z příběhů, které za doby svého působení v centru zažila jeho ředitelka Ing. Ivana Bergmannová.
V pátek po 18. hodině zazvonil v ředitelně telefon. „Jsem úplně zoufalá, nikdo mi nenakoupil, poštovní schránka není vybraná, nemám co jíst!“ Vyptala jsem se na jméno s adresou a šla jsem zachraňovat neznámou starou paní. Celou cestu jsem spílala pečovatelce, která odvedla ničemnou práci. Našla jsem pomalu se pohybující upravenou stařenku, která mi ihned nadělila několik povinností. Došla jsem do schránky a nakoupit do samoobsluhy, která měla naštěstí ještě otevřeno. Potom jsem uvařila k večeři nudle s tvarohem, umyla velmi ušpiněný kuchyňský sporák, převlékla lůžko a přitom stále poslouchala stesky staré paní, která je podle jejích slov opuštěná a i vlastní dcera ji okradla. Rozloučila jsem se po 20. hodině.
V pondělí jsem v kartotéce pečovatelské služby zjistila, že paní si přeje pouze nákup v úterý dopoledne. Nic jiného nepotřebuje, protože by to stálo moc peněz a má hodnou dceru, která jí pomáhá. Co z toho plyne? Pečovatelství je fyzicky i psychicky velmi namáhavá služba spojená s patřičnou dávkou so-ciální práce. Rozdělování práce mezi jednotlivé pečovatelky je ve vztahu k přáním jednotlivých klientů velmi komplikované; špatně se tato práce řídí i kontroluje. Těžiště kvality práce každé pečovatelky leží v kvalitě jejích vlastností. Když si klient od pečovatelské služby nic nepřeje, je to jeho rozhodnutí. Nikdo ho nemůže nutit, aby si nechal uklidit nebo nakoupit, vyprat prádlo či zajistit pochůzky na poštu a k lékaři. Ani pomoc při osobní hygieně, případně pedikúra není povinná. A tak nastává někdy situace, kdy je pečovatelská služba na upozornění lékaře, sousedů nebo příbuzných u klienta zavedena a nenaplňuje se skutkem, protože klient nechce platit, a proto „nic nepotřebuje“. Přitom státem určené ceny za jednotlivé úkony jsou pouze příspěvkem na celkové náklady se službou spojené. Jestliže klient pro svou nemohoucnost potřebuje péči, dostává k důchodu příspěvek na bezmocnost, který má k úhradě služby použít.
Přála bych si, aby všichni naši klienti žili ve svých bytech plnohodnotný život. Musíme však trpělivě čekat, až si mnozí z nich uvědomí, že úhradou za služby přispívají na plat své pečovatelky.

Ing. Ivana Bergmannová

Zveřejněno: 10.06.2003 – support@publix.cz
Vytisknout