Jak jsem běžela Londýnské schody

Stejně jako v předchozích letech se v Základní škole, v Londýnské 34, konal závod, který má letos již osmiletou tradici a příznačný název - Londýnské schody. Závodníci musí co nejrychleji zdolat školní schodiště, tedy devadesát devět schodů. (Samozřejmě směrem vzhůru). První kolo a první odpoledne závodili žáci v kategoriích Píďalky, Svišti, Kamzíci a Orli. Druhý den odpoledne běželi tuto trasu dospělí - v jediné kategorii a s výstižným názvem Kondoři.
V pátek odpoledne jsem se vypravila do slavnostně vyzdobené školy, abych se s vámi mohla podělit o neobvyklý sportovní zážitek. Dostalo se mi milého přivítání, byla jsem seznámena se závodem i organizací a jaksi mimochodem se mé jméno ocitlo na startovní listině. Když jsem viděla chřipkou značně prořídlé řady maminek, souhlasila jsem. Po štafetě angličtinářů přišla řada na nás – Kondorky. Startovní číslo sedm jsem bláhově považovala za šťastné. Netušila jsem totiž, co mě čeká. Při zdolávání posledních schodů jsem si musela v duchu opakovat staré olympijské heslo, „není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“. Poslední schod, mžitky před očima a konec závodu. Po vyhlášení vítězů jsem si šla prohlédnout časové výsledky: zjištění, že mám stejný čas jako Píďalka z 1. A mi společně s diplomem pozvedlo poněkud pošramocené sebevědomí.
Rozdáváním diplomů skončila oficiální část akce a plynule přešla do části společenské. Účastníci, rozjaření svými výkony, posíleni chutným gulášem a s doplněným vláhovým deficitem, měli možnost vrhnout se do víru tance (hudba byla skvělá) nebo si popovídat trochu jinak, než na třídních schůzkách či ve sborovně.
Když jsem v pozdní večer ze školy odcházela, opakovala jsem si: budu trénovat, budu trénovat, budu trénovat. Ostatně to by mohlo platit i pro naše čtenáře. Příští rok budou deváté „Londýnské schody“. A tak se těším nashledanou…

Helena Dostálová

Zveřejněno: 21.03.2001 – support@publix.cz
Vytisknout