Fejeton: Všichni jsme si rovni?

Nedávno jsem se stala svědkem příhody, která, ač kratičká, jistě zanechala nepříjemný pocit ve všech přihlížejících. Na tramvajové zastávce nás, diváků a posluchačů, stálo dost a hlavními aktéry představení byla rodina čítající otce (typ středně úspěšného manažera, věk asi pětatřicet), matku (typ ambiciózní čtenářky Cosmopolitanu) a kloučka asi pětiletého. Rodiče o něčem diskutovali a nudící se hoch zatím započal s tréninkem na závody v plivání. Faktem zůstává, že byl na svůj věk celkem úspěšný, pouze jeden z pěti pokusů mu přistál na sportovní botičce značky Nike. Povzbudilo jej to natolik, že frekvenci svých pokusů znásobil, čímž začal ohrožovat i boty možná méně zvučných značek, zato obuté na cizích nohách. Okolostojící začali podléhat nervozitě, ale vtom zasáhl otec: „Okamžitě přestaň! Copak takhle se chová civilizovaný člověk?“ Zahřálo nás u srdce, že jsou rodiče, kteří se nerozpakují nazvat věci pravým jménem! Vždyť jsou i takoví, kteří se na podobné chování svých dětí dívají s laskavým pochopením jako na roztomilou nezbednost. Což je možná ještě horší než úplná nevšímavost k podobným neplechám. Ale tatínek ve výchově ke slušnému chování pokračoval. Slova: „Styď se, chovej se přece jako běloch!“ mě zasáhla jako studená sprcha. Co bylo, probůh, civilizovaného na upalování čarodějnic, svaté inkvizici, dobývání amerického kontinentu a otrokářských lodích? A proč se vlastně hroužit tak hluboko do historie - ještě přece žijí pamětníci koncentračních táborů, gulagů a poprav politických vězňů. Bílá rasa přece nezanechala na svém putování věky pouze pomníky vědců, umělců či myslitelů…
To všechno ten malý chlapec ještě neví. Jeho duše je jako nepopsaný list a otec je pro něj nejvyšší autoritou. Několika slovy mu vštípil, že je příslušníkem nadřazené rasy. Ti ostatní jsou barbaři, protože jedině běloši jsou nositeli civilizace. Možná to vypadá jako nemístná zkratka, ale jak známo, děti uvažují velice přímočaře.
Chlapeček s pliváním okamžitě přestal a v zahloubání začal špičkou boty postrkovat odhozený nedopalek. Jestli se zastyděl, to skutečně nevím. Paradoxem zůstává, že se téměř dozajista zastyděli všichni ostatní…

Eva Vlachová

Zveřejněno: 02.07.2001 – support@publix.cz
Vytisknout