Fejeton: Těžký život berlochoda

Možná to znáte také: když na každém kroku slýcháte, že nejdůležitější v životě lidí nejsou ani štěstí, ani peníze, ale zdraví, berete tato dobře míněná slova už jako klišé. Je to smutné, ale je to tak. Člověk se pak může snadno nechat ukolébat svou vlastní (ne)dokonalostí a myslet si, že se jemu, pokud bude dostatečně ostražitý, nemůže přece nic stát. To je ale omyl. „Vystřízlivění“ bývá kruté a často značně bolestivé!
Pro mě se všechno změnilo jednoho letního rána, a to krátce po výstupu z přecpaného linkového autobusu. Normálně, tak jako každý den, jsem sešel po schůdkách. Závan čerstvého ranního větru mě příjemně osvěžil. Udělal jsem krok, když tu náhle jsem ucítil, jak mi jakýsi spěchající muž „skáče“ na záda. Věděl jsem, že mu musím okamžitě uhnout, ale tu jsem ji uviděl. Ženu, která se zběsile hnala s kočárkem dolů k metru. Věděl jsem, že bych krokem dopředu riskoval srážku, stát jsem nemohl, udělal jsem tedy úkrok stranou. Bohužel však do míst, kde byl chodník o pěkných pár centimetrů níže. Stalo se nevyhnutelné - ztratil jsem stabilitu, uslyšel podivný zvuk odkudsi z kotníku a pocítil šílenou bolest. Pak si pamatuji jen na odlesk brýlí padajících z očí a snahu jedné ženy zvednout mě ze země. Poté, co jsem vstal, jsem už věděl, že nedojdu ani k metru. Usadil jsem se na okraj fontány, mobilem si přivolal sanitku a během pár minut si to „metelil“ do nejbližší nemocnice.
Poprvé v životě jsem dostal sádru a navrch ještě dvě berle, nastavené pro trpaslíky. Po několika víceméně úspěšných pokusech jsem se mohl sám pohybovat. Připadal jsem si při tom jako špatně naprogramovaný robot, ale účel světil prostředky. Pomalu jsem se učil, jaké je to být berlochodem a po několikahodinové chůzi jsem se již šoural čile jako mumie nebo Jack Silver. To nejhorší mě však teprve čekalo! Brzy jsem shledal, že není ani tak složité naučit se chodit o berlích, ale např. vecpat se v nich na toaletu, donést si talíř s jídlem ke stolu, „vyjít“ pár pater, když nejezdí výtah, přinést si malý nákup atd. A to nemluvím o nástrahách při spaní nebo o psychických stavech, kdy člověk shledává, že se bez cizí pomoci stěží obejde...
Když mi sundali sádru, byl jsem šťastný jak malé dítě u vánočního stromečku. Noha prý bude v pořádku, já však cítím, že jsem se změnil. Náhle vidím i to, co mi zatím unikalo - vysoké a neudržované schody, všechny ty prahy, nerovnosti na chodníku, aroganci některých lidí... Vidím bariéry i to, jak je těžký život méně pohyblivých lidí, kterých si čím dál více vážím za to, s jakou vytrvalostí a mnohdy i s nehynoucím optimismem dokáží překonávat nepřízně osudu. Tito lidé si zaslouží nejen úctu a obdiv, ale také to, aby nebyli okolím nikterak oddělováni.

Roman Roček

Zveřejněno: 03.09.2001 – support@publix.cz
Vytisknout