Fejeton - Mája na cestách...

Ranní tramvaj není zrovna místem pro romantické rozjímání. Ještě možná, když si sednete. Ve stoje při cestě do práce podléhají v MHD snění jen skalní romantici. Dnes jsem ovšem to štěstí měla, sedím a přiznám se, že mám chuť si ještě trochu zdřímnout. Pokud se vám to zdá trapné, pak zřejmě chodíte do práce pěšky, jezdíte na kole, nebo se dopravujete na místo, kde vytváříte hodnoty, nějakým dozajista příjemnějším a osvěžujícím způsobem. Vězte, vy nepoučení ranním harcováním, že dobrá třetina cestujících (sedících) podřimuje, další čtou ranní tisk, jen pár mladých je ochotno jakž takž konverzovat, ale většinou jen prostřednictvím mobilu. Další, zvláště stojící, se tváří, jako kdyby je ráno ještě v posteli někdo polil studenou vodou, museli vypít kafe se škraloupem a navrch dostali pár pohlavků.
Ale k věci. Sedím a přivírám oči, abych si schrupla, když tu zaslechnu bzučení. Vosa! Kouknu na okno, ale ouha. Zatímco vosu bych nemilosrdně sprovodila ze světa, na včelu si netroufnu. Ne, že bych se bála. Ale znáte to - včelky jsou užitečné a jsou také vzorem pilnosti. Takže jen pozoruji, kterak se marně snaží prodrat oknem ven, za jarním sluncem, za vonícími keři. Je ještě slabá, snad je to první jarní včela. Bzučí a bzučí. Je mi jí líto a přiznám se, že musím obdivovat jejího sportovního ducha. Stále znovu a znovu se snaží, ale najednou je ticho a včelka nikde. Ať koukám jak koukám, nikde ji nevidím. Třeba se jí to nakonec povedlo. Ale ne, usadila se mi na sukni. Nu což, někdo cestuje se psem, jiný s morčetem, ve večerních hodinách potkáte i lidi přepravující opičku. Tak proč bych já nemohla jet tramvají se včelou na klíně. Třeba je to včelka Mája. Jen aby zůstala klidně sedět, mohly bychom spolu na „Míráku“ vystoupit. Pozoruji ji teď docela pohodlně, zdá se, že je unavená. Odpočívá a pak si začíná umývat křidélka. Je to Mája, už je to jasné. Až bude vystupovat, bude krásná a neodolatelná. Pochopila, že jsem její jediná šance a tak se klidně věnuje své toaletě.
Tramvaj zastavuje a lidé ožívají. Flegmatici, visící celou cestu na tyčích a kalným zrakem pozorující okolí, se vrhají s netušenou energií k východu. Ti, kteří měli to štěstí a urvali místo k sezení, se chtějí stejně rychle dostat ven. Jen já nepospíchám. V té tlačenici by někdo mohl Máje ublížit. Vystupujeme opatrně jako poslední. Zlehka zatřepu sukní a včelka padá na zem. Jen aby ji další várka těch náhle energických tvorů nezašlápla! Ještě se ohlédnu, ale Mája už odlétá, ani nezamává, nevděčnice.
Jen doufám, že najde Vilíka.

Eva Vlachová

Zveřejněno: 03.04.2001 – support@publix.cz
Vytisknout