Fejeton: Ještě žijí

Nedávno jsem se dočetla potěšující informaci. Panda velká, tento známý ohrožený živočišný druh, přežila rok 2000 a jak se zdá, její příští osud vypadá nadějně. Horší už je to s bílým nosorožcem. Ten má vskutku na kahánku a na jeho záchranu jsou vypracovány a také uskutečňovány velmi smělé projekty. Takže můžeme doufat… Velké kočky ovšem na tom nejsou zrovna nejlépe a o přežití orangutanů se chvějí všichni milovníci přírody. Budiž jim útěchou, že nejsou sami a že osud ohrožené fauny dnes již není na okraji zájmu.
Jednoho mrazivého únorového rána jsem se zamyslela nad dalším ohroženým druhem. Nežije v Africe či v Asii a dříve jsme se s ním, alespoň v zimních měsících, setkávali v Praze poměrně často. Hustota jeho výskytu byla celkem odpovídající (dařilo se mu však pouze tehdy, když napadl sníh a namrzlo). To, že z ulic téměř zmizel, má jistě trochu na svědomí sama matka příroda, která - alespoň ve velkých městech zimě příliš nepřeje. Ale pozor, to únorové ráno připomínalo ladovské obrázky – stromy a keře byly přikryté vrstvou sněhu a hustě padající vločky přikrývaly nejen střechy domů, ale i lid spěchající do práce. Na chodnících to začalo klouzat. Prostě podmínky naprosto ideální. A tak jsem se opatrně rozhlížela, abych ho případně nevyplašila. Možná ho někde zahlédnu! Nedělala jsem si velké iluze, loňskou zimu jsem na vlastní oči spatřila ztěží dva tři exempláře, i když na jejich stopy se dalo leckde narazit. Už jsem nedoufala a začala jsem se utěšovat tím, že jsem vyšla z domu moc pozdě. Oni mají spíše rádi takové to temné zimní ráno, kdy sníh jiskří ve světle pouličních lamp. Lidi, spěchající přes jejich teritorium dost dobře nesnášejí, jeví se jako trochu nerudní, ale jistě jsou jen plaší… Ale náledí na chodnících nasvědčovalo tomu, že zřejmě již nejsou mezi námi. Zesmutněla jsem. Vzápětí mi poskočilo srdce radostí. Ještě žijí! Viděla jsem ho! Takže vám mohu podat radostnou zprávu – zodpovědní majitelé domů a tudíž k nim přilehlých chodníků ještě nevymřeli. Právě toho rána jsem jednoho potkala a on velmi pečlivě posypával chodník pískem. Bohužel byl jediný, koho jsem ten den potkala. Po ostatních nebylo ani stopy.
Možná byste chtěli vědět, kde vlastně jsem spatřila tento „unikátní zjev“. Ale to vám neprozradím. To tak, ještě byste ho vyplašili.

Eva Vlachová

Zveřejněno: 21.03.2001 – support@publix.cz
Vytisknout